V atmosféře
obecného zhnusení ze stranické politiky i konkrétně vnitrostranického boje
v sociální demokracii je snadné si nevšimnout pozitivních jevů, které se s pojí
rozkolem v ČSSD. Ten je možné nahlížet buď cynicky jako střet dvou stranických
křídel lačnících po moci, nebo naopak jako střet o určité principy, ideje a
styl politiky.
Společenské
a mediální vření, kterého jsme v souvislosti s děním v ČSSD svědky, ukazuje, že
jde o to druhé. A že politika ještě stále spoustě lidí není lhostejná. Což je
nepochybně dobrá zpráva.
Jsme ovšem v
Česku, takže nás už někteří pozorovatelé politiky poučili, že emocionálně
vyjadřované zhnusení části společnosti nad počínáním tzv. pučistů v ČSSD, jakož
i záplava mediálních komentářů vyjadřujících tak či onak podporu křídlu
Bohuslava Sobotky, jsou jen kýč. Tajných schůzek, jako byla ta několika čelných
představitelů ČSSD s prezidentem, jsou prý tisíce. Je prý normální, že když
strana neuspěje ve volbách, předseda odstoupí.
Jenže
spousta lidí si evidentně myslí, že to, co se odehrálo v Lánech a pak na
předsednictvu ČSSD není úplně normální. Zcela správně za těmito událostmi cítí nejen
cosi jako chladně vykalkulovanou zradu a podraz, ale i docela zásadní střet o
dvě různá pojetí politiky. Vadí jim i nepřípustné zasahování prezidenta do
stranické politiky.
Tisíce lidí protestujících
proti „zradě“ na sociálních sítích a tisíce demonstrantů, kteří přišli podpořit
Sobotku na náměstí v Praze a Brně, jakož i stovky těch, kteří neváhali stát v
časných ranních či pozdních večerních hodinách u sídel strany, aby veřejně dali
najevo, co si myslí o „pučistech“, když přicházeli na různá jednání, nikdo k
vyjádření jejich postojů nenutil. Neorganizuje je žádný miliardář. Často nejsou
ani voliči ČSSD.
Ti, kdo
tvrdí, že mediální rozruch okolo tohoto střetu je jen kýč nebo jen další pokus
pražské kavárny a liberálních kruhů zbytečně čeřit vodu, možná nedoceňují, že
máme ve skutečnosti co do činění s jistou politickou katarzí. Není přitom náhoda,
že často titíž komentátoři, kteří teď mluví o kýči či přeceňování událostí v
ČSSD, pomohli svým bohorovným vykreslováním toho, co se kupříkladu dělo v
nedávné minulosti v ODS, coby prý běžného „provozu“, k pádu této strany.
Tito
„realisté“ argumentovali, že kmotrovské praktiky, korupci nebo asociální
experimentování minulé vlády na občanech není třeba přeceňovat. I kritika
těchto jevů ze strany jiných komentátorů byla v očích „realistů“ kýčem, nebo prý „moralizujícím“
neporozuměním zákonitostem politického
provozu.
Bylo by
samozřejmě chybou vykreslovat Sobotku a jeho zastánce v ČSSD jako nějaké
politické anděly ve fatálním střetu se silami temnot. Jisté ale je, že tím, že se
podceňovaný Sobotka překvapivě pustil do boje, stal se—vzhledem ke svému osobnostnímu
vybavení možná paradoxně–symbolem střetu, který je v české politice naprosto
zásadní, má-li se něco zlepšit. Tedy střetu mezi cynickým provozem,
organizovaným často neprůhlednými zájmy a intrikami ze zákulisí, a přívětivějším
i srozumitelnějším pojetím politiky.
I proto bude
výsledek tohoto střetu důležitý, a žádný mediální „kýč“ není dost silný.
Zvítězí-li nakonec, i navzdory pokusu o puč a následnému lhaní, tábor cynického
provozu, utrpí vadnoucí stranická
politika další těžkou ránu. Vítězství Sobotky v sobě naopak nese příslib jisté
katarze i naděje, že by v budoucnosti mladí lidé mohli vidět politiku, i tu
stranickou, jako něco, co se jich bytostně týká a čím se nezbytně nemusí jen
ušpinit.
Právo, 2.11.2013