Český rok permanentní krize

V roce
2013 se v České republice octly v krizi všechny základní pilíře
systému vytvořeného od roku 1989.  Spolu
s vládou Petra Nečase, která se potácela od krize ke krizi už od svého
vzniku, padl v polovině roku, obrazně řečeno, i tradiční stranický systém.

Už před
pádem vlády bylo jasné, že se česká pravice po příštích volbách octne
v situaci ne nepodobné té slovenské. Triumfálnímu nástupu levice ale
paradoxně zabránil údajně „levicový“ prezident Miloš Zeman, jehož zvolení
v první přímé volbě na začátku roku výrazně změnilo parametry českého
politického systému.

Nejenže tak
vznikla spojením silnějšího mandátu přímo zvoleného prezidenta a silné
osobnosti Zemana silná protiváha proti stranickému systému, ale Zeman se hned
po nástupu do funkce pustil s pomocí kontroverzních kroků, ignorujících
dosavadní ústavní zvyklosti, do oslabování systému parlamentní demokracie ve
prospěch plíživého zavedení (polo)prezidentského systému.

Tato
strategie se pak podepsala na snahách prezidenta podřídit si demokratickou
levici. Zemanovým plánem bylo vytvořit silnou prezidentskou stranu či koalici
levicových stran, v níž by důležitou roli hrála jeho vlastní Strana práv
občanů-zemanovci. Jenže Zemanovy pokusy přetvořit s pomocí této strany i
svých sympatizantů v sociální demokracii levici v prezidentkou
koalici zkrachovaly.

Částečně se
na tom podepsala už Zemanova chybná strategie po pádu vlády Petra Nečase
v důsledku závažných policejních obvinění. Zeman se rozhodl tuto vládu
nahradit vlastní vládou „odborníků“ bez toho, že by se pokoušel pro svoji vládu
najít potřebnou parlamentní většinu.

Jeho snahy
vykreslovat takto pochybně ustavenou vládu jako jakousi nejen „odbornickou“ ale
i levicovou alternativu vůči vládě předešlé, celkově levici poškodily. Jeho
vlastní strana, za níž někteří tzv.odborníci z jeho vlády kandidovali,
utrpěla v předčasných volbách naprosté fiasko. Snahy lidí z okolí
Zemanovy vlády a Zemanových spojenců v ČSSD oslabit předsedu strany
Bohuslava Sobotku nakonec oslabily i před volbami i ČSSD a tím celou demokratickou
levici.

Jelikož ČSSD
byla po pádu české pravice poslední stabilní tradiční demokratickou stranou,
její vnitřní rozvrat s pomocí Zemanových spojenců otevřel před předčasnými
volbami v říjnu 2013 dveře k masivnímu nástupu antipolitických hnutí.
Slogan „nejsme jako politici“ nejsilnějšího z nich, hnutí ANO miliardáře
Andreje Babiše, symbolizoval změnu, ke které v české politice došlo.

Nová hnutí
už se ani nesnažila rehabilitovat údajně 
zkorumpovanou  stranickou
politiku, ale nahradit ji jakýmsi „nepoliticko-nestranickým“ modelem. Formu
antipolitiky přitom představoval i Zemanovův důraz na „odborníky“.

ČSSD sice
nakonec těsně vyhrála předčasné volby, ale faktickým vítězem bylo hnutí ANO,
bez něhož nebylo možné sestavit žádnou stabilní vládu. Zemanovi příznivci
v ČSSD navíc pozici strany v povolebních vyjednáváních výrazně
oslabili, když se den po skončení voleb pokusili sesadit Sobotku.

Systém
politických stran, tak jak se utvořil v 90. letech, je tudíž
v hluboké krizi. V krizi je celkově i český stát, který je na mnoha
úrovních nefunkční, prolezlý systémovou korupcí.

A
v krizi je i česká ekonomika, která se zatím nedokázala vzpamatovat
z politiky necitlivých škrtů Nečasovy vlády. Ke konci roku dokonce
poklesla výrazně i důvěra české veřejnosti v tradičně důvěryhodnou Českou
národní banku, která se na podzim pokusila nastartovat českou ekonomiku
devalvací české koruny vůči euru.

Česká
republika se tak na prahu roku 2014 potýká s krizí legitimity všech
základních pilířů systému vytvořeného po roce 1989. V troskách je stranický
systém, špatně funguje stát, panuje všeobecná nedůvěra v policii i
justici, a v recesi je i hospodářství, které po léta relativně dobře fungovalo
i navzdory politické nestabilitě. K tomu všemu přistupuje jakási plíživá
„berlusconizace“ českých médií, která skupují čeští oligarchové
s politickými ambicemi.

Je tedy
zřejmé, že rodící se vládní koalice ČSSD, hnutí ANO a křesťanských demokratů má
obrovskou odpovědnost. Pokud by se jí podařilo uskutečnit její hlavní cíl, tedy
vytvořit fungující stát, byl by to velký krok vpřed, protože právě od selhávajícího
státu—od státní správy, přes policii, až po justici–se odvíjelo nejvíce
problémů, které generují nespokojenost.

 Pravděpodobnost,
že se vládní program podaří naplnit, není ovšem vysoká. Koalice bude nestabilní
už proto, že ji tvoří dvě strany a jedno „antipolitické“ hnutí, navíc její
fungování bude svými kroky ztěžovat ústavně expanzivní prezident.  České politice tak hrozí, že letošní krize
všech základních institucí státu i politiky, může dál pokračovat a vést
k úplnému kolapsu ekonomicko-politického uspořádání, které bylo vytvořeno
v posledních dvou dekádách.

Pravda, SK, 29.12.2013 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..