V České
republice se vede podivný spor, zda vládnout mají odborníci nebo politici. Zažehlo ho nejen jmenování tzv. vlády
odborníků prezidentem Zemanem bez hledání poslanecké podpory, ale živí ho také prezidentova
varování, že nemusí jmenovat na návrh premiéra některé ministry, pokud nebudou
mít dostatečnou odbornost. Odborníky, spíše prý než politiky, nabízí do vlády i hnutí ANO,
které o sobě mluví jako o alternativě ke stranické politice.
Ve skutečnosti
v žádné normální demokracii není vláda pouhou institucí státní správy, ale je především
politickým tělesem. Z dobrých důvodů není ustavována na základě výběrového
řízení, zohledňujícího kritéria odbornosti, ale jako výsostné politikum zrcadlící
výsledky voleb.
Má vznikat na
základě politických jednání, nikoliv jako manifestace expertního rozumu. Ministři
jsou v prvé řadě politici reprezentující specifické politické subjekty,
jejichž hlavním úkolem není odborný, ale politický management. K němu patří
vyvažování různých zájmů v rámci vlády i koalice, vztahy s opozicí, politická
jednání o rozpočtu pro svěřený resort, reprezentování, nebo vztahy
s parlamentní komorou, která vládu kontroluje.
Odborná
agenda patří aparátu ministerstva, který v dobře fungujících demokraciích
většinou vede státní tajemník. Ministr má za úkol tuto agendu obecně definovat,
politicky obhajovat i prosazovat, nikoliv se tvářit, že je expertem. Hlavní
ministrovou „odborností“ by měla být politika.
Když tedy hnutí
ANO tvrdí, že ho budou reprezentovat v ministerských funkcích odborníci,
zapomíná nám sdělit, že jejich hlavní náplní nakonec bude stejně politika. A
když prezident požaduje od ministrů odbornost, podle jakých kritérií chce
takovou odbornost posuzovat a proč má právě on být arbitrem? Ústava neříká
nic o tom, že by prezident měl být nejvyšším
odborníkem na odborníky.
Vládnutí „odbornického“
kabinetu Jiřího Rusnoka, které se nyní chýlí ke konci, ukázalo deficity takové vlády
v plné nahotě. Svoji legitimitu odvozovala pouze od ústavně neodpovědného
prezidenta, nikoliv od nějaké politické většiny. I kdyby byl vládou připravený
státní rozpočet, což je mimochodem vždy především bytostně politický dokument,
z odborného učiněný zázrak, k jeho schválení mohlo
nakonec dojít jen tak, že si ho na základě pragmatického politického kalkulu
politická většina vzešlá z předčasných voleb osvojila
Tatáž
většina by nyní měla přesvědčit prezidenta, že oněch zhruba 2,7 miliónů „jeho“
voličů, kterými se ohání, mu svými hlasy v prezidentské volbě dalo mandát
jen k výkonu jeho ústavních funkcí, v souladu s pravidly
parlamentní demokracie. Nikoliv k suplování role politických stran,
„dobrovolnému“ zbavování se některých kompetencí nebo naopak iniciativnímu přibírání
jiných, jako je dohlížení na údajnou odbornost ministrů.
Ať tak či
onak, je každopádně nejvyšší čas, aby prezident a některé nové politické
subjekty přestali veřejnosti, zklamané dosavadní stranickou politikou u nás,
vnucovat představu, že se správa země zlepší, když z ní „odborníci“
vyženou politiku. Navíc nám zamlčují, že politikou svého druhu je i jejich vzývání
odbornosti, za nímž se mohou skrývat zcela netransparentní zájmy.
Právo, 4.1.2014