Někteří komentátoři vyčítají koaliční
vládě, na jejímž sestavení se po více než dvou měsících vyjednávání dohodli
sociální demokraté, hnutí ANO a lidovci, že je to prý jen vláda „údržbářská“,
bez vize. Petr Fischer dokonce označil sestavu, kterou dal dohromady předseda
ČSSD Bohuslav Sobotka, za vládu „politické normalizace“, přičemž pojem
„normalizace“ má v tomto označení spíše pejorativní význam.
Bylo by jistě pěkné, kdybychom měli
vládu, která je schopná jasněji než ta Sobotkova „ukazovat budoucí směr a
odhalovat nové způsoby existence společného“, jak požaduje Fischer. Měli bychom
ale být zároveň realističtí.
Především bychom si měli ujasnit, co
v daném českém kontextu znamená slovo vize. Dá se argumentovat, že
kupříkladu vláda Petra Nečase měla vizi: malý stát a reformy všeho možného, jejichž
cílem bylo především osekání či privatizace některých prý zbytnělých nebo
drahých veřejných služeb. A též hlasitě deklarovaný boj s korupcí.
Ten, kdo si přečetl její program, měl na
konci vládního působení vidět moderní společnost soutěživých jedinců, zbavenou
břímě rostoucího zadlužení i rozpínavého státu a hýčkanou ratingovými agenturami–tak
jak si ji ve svých vizích vysnili neoliberálové, a nejen u nás.
Jak to dopadlo, už víme. Stát je nejen
v mnoha oblastech nefunkční, ale dokonce hrozbou pro vlastní občany. Společnost
je atomizovaná a vře nespokojeností. Pravice i stranická politika jsou
v troskách.
A když se řekne „reforma“ nebo „vize“
nastartuje to v mnoha lidech obranou reakci typu „žádné další neodpovědné
experimentování se společností, prosím, už toho bylo opravdu dost!“
Je tedy špatné, když si nová vláda
stanoví jako svůj hlavní úkol vytvoření fungujícího státu s „lidskou tváří“,
přičemž v ostatních oblastech se drží zpátky a nehlásá „zásadní“ reformy?
Pokud by se vládě podařilo jen to, že by opravila polovinu z toho, co
v oblastech, které spravuje, nefunguje, mnozí z nás by to mohli
považovat za jednání vpravdě vizionářské.
Je také třeba respektovat politickou
realitu. Kdyby volby vyhrála jednoznačně levice, tak jak mnozí původně
předpokládali, je možné, že by vládní program více odrážel ideje evropské
levice, ať už si o její modernosti a vizionářství myslíme cokoliv. Politické
důsledky vládního neumětelství pravice i destrukční aktivity přímo zvoleného prezidenta
vůči levici ovšem způsobily, že jakž takž funkční vláda se dá poskládat jen
jako průsečík tří dosti rozdílných subjektů, z nichž jeden před volbami
odmítal samotnou politiku.
V tomto kontextu, jakož i v kontrastu
vůči nepolitické vládě „odborníků“ jmenované v rozporu s ústavními zvyklostmi
prezidentem, reprezentuje nová vláda především návrat politiky, jakož i vážně
míněnou snahu zprovoznit nefunkční stát. To není v dané situaci vůbec
málo, i kdyby se někteří z nás tisíckrát pohoršovali nad tím, že
z údajně nevýrazné vlády „bez vize“ vyzařuje jakýsi manažerský nebo
úřednický étos.
Právo, 8.1.2014