Senátor a kandidát
na ministra v příští vládě Jiří Dienstbier má nepochybně pravdu, když tvrdí, že
prezident Miloš Zeman mohl jmenovat Bohuslava Sobotku premiérem už před
několika týdny. Například už okolo Vánoc, kdy vznikající většinová koalice
dohodla jak společný program, tak rozdělení křesel ve vládě mezi jednotlivými
stranami.
Z ústavního hlediska je po dosažení takových dohod už jen na
premiérovi, jaké konkrétní kandidáty na ministry bude po dohodě s koaličními
partnery prezentovat prezidentovi. Ten by mohl s některými navrženými jmény
nesouhlasit, v krajním případě je odmítnout jmenovat, ale jakmile premiéra jmenuje, má na politické scéně protihráče,
který by se s ním mohl v takovém konfliktu utkat s pomocí ústavních
prostředků.
A přesně tato skutečnost, zdá se, je jedním z důvodů, proč Zeman
Sobotku premiérem zatím nejmenoval. Dokud Sobotka není premiérem, ač třeba
prozatím bez kabinetu jmenovaného na jeho návrh prezidentem, nemůže například
podat návrh k Ústavnímu soudu, aby spor o to, zda prezident může nejmenovat jím
navržené ministry, rozsoudil.
Zeman si tak v podobě otálení se jmenováním Sobotky ponechává v
rukou páku, kterou může využít k případnému tlaku na změnu některých jmen
navržených do vlády. To ale zřejmě není jediný důvod, proč jmenování vlády
zdržuje.
Svojí taktikou také testuje soudržnost koalice. Je zřejmé, že
Sobotka není ten, koho by si Zeman přál v postu premiéra. Když k pádu Sobotky
nepřispěl vnitrostranický puč, který začal po lánské schůzce několika vysokých
přestavitelů ČSSD s prezidentem, oznámil prezident, že se na několik týdnů
stahuje do ústraní kvůli zraněnému kolenu, přičemž už dopředu avizoval, že
dokud se neuzdraví, nemůže jmenovat premiéra a vládu, protože by to byl
nedůstojný akt.
Svými různými prohlášeními z Lán pak spíše házel jednajícím klacky
pod nohy, než aby Sobotkovi jako nadstranický moderátor se sestavováním vlády
pomáhal. Sobotka se ale ukázal být silnějším a schopnějším politikem, než Zeman
možná předpokládal.
Souboj v ČSSD vyhrál, složitá koaliční jednání o vládě dotáhl do
úspěšného konce, a odmítl se navíc nechat prezidentem vydírat hrozbami, že nemusí
některé navržené ministry jmenovat z důvodu údajného nedostatku odbornosti.
Naopak se s koaličními partnery dohodl, že si koalice bude za svými kandidáty
do vlády tvrdě stát.
Zeman tak byl zatlačen do kouta. Zároveň je ale politicky natolik
zkušený, aby věděl, že když bude jmenování vlády zdržovat, bude narůstat mezi
koaličními partnery nervozita a mohou se objevit spory o to, jak postupovat.
Kupříkladu, zda prezidentovi nějak neustoupit.
Případné vítězství Zemana v tomto souboji nervů by přitom definovalo
jeho pozici v politickém systému na dlouho dopředu jako ústavního činitele,
který stojí nad vládou. Pokud naopak vládu jmenuje bez toho, že by prosadil své
požadavky, bude až do konce svého mandátu už jen v defenzivě. Jeho jedinou
nadějí na znovuzískání vlivu by byl případný rozpad vlády.
Jinými slovy: Jakmile bude Sobotka jmenován premiérem,
prezidentovi nezbude příliš mnoho ústavních nástrojů, s jejichž pomocí by mohl
prosazovat svoje zájmy. Jeho případná veta vláda hravě přehlasuje a po
dosavadních zkušenostech s ním bude asi mnohem více připravená než vlády
předešlé stěžovat si na jakékoliv překračování prezidentských pravomocí u
Ústavního soudu.
Navíc po Sobotkově vítězství v
ČSSD Zeman nemá žádného významného spojence ve stranické politice. Toto vše si
jistě uvědomuje, a i proto souboj o jmenování příští vlády může ještě být
válkou nervů i zákulisních tahů.
ČRo Plus, 8.1.2014