Před půl
rokem to s Bohuslavem Sobotkou vypadalo nevalně. Už od prezidentské volby,
kterou sociální demokracie pod jeho vedením nezvládla, byl v ČSSD pod
rostoucím tlakem příznivců Miloše Zemana. Na březnovém sjezdu sice obhájil svoji
předsednickou pozici, ale musel obětovat některé svoje spojence. Pak prezident
jmenoval „odbornickou“ vládu Jiřího Rusnoka a Sobotka, ač proti ustavení vlády v rozporu s pravidly
parlamentarismu vlády protestoval, byl nakonec potupně donucen spolu s ostatními
poslanci ČSSD pro vládu hlasovat.
Když vedení
strany před volbami jen těsně podpořilo kandidaturu Sobotky na premiéra, zdálo
se téměř jisté, že po volbách se zemanovské křídlo pokusí Sobotku „zaříznout“ a
udělat z ČSSD prezidentskou stranu. Stalo se, ale Sobotka, i kvůli
veřejnému lhaní Michala Haška o lánské schůzce pučistů s prezidentem
souboj vyhrál. Od té doby politicky jen roste.
Jeho
včerejší jmenování premiérem dovršilo pozoruhodný přerod nevýrazného a už
odepisovaného stranického politika v ústavního činitele, který má dnes
jako jediný na české politické scéně schopnost a sílu se postavit
prezidentu Zemanovi. Dosáhl toho kombinací nekompromisních postojů vůči
Zemanovi od okamžiku, kdy byl po lánském puči potvrzen vedením ČSSD v roli
předsedy a budoucího premiéra, a impozantních vyjednávacích schopností při
sestavování nové vlády.
Sobotkův
styl se přitom výrazně nezměnil. Choval se i v minulosti věcně, občas
možná až příliš suše, úřednicky. Ale vítězný střet s odpůrci ve straně mu
dal politickou autoritu, které od té doby dobře využívá. Prezidenta v podstatě „přehrál“ a nedal
mu jinou možnost, než ho jmenovat premiérem. To je na české poměry neobvyklý
politický výkon.
Jeho
jmenování je bodem zlomu, protože Zeman bude nyní v defenzivě. Může se
samozřejmě pokoušet komplikovat jmenování jednotlivých ministrů, ale má proti
sobě už nikoliv jen stranického politika, ale ústavního činitele, který se může
kupříkladu obrátit na Ústavní soud.
Zeman svým
chováním navíc udělal ze Sobotky symbolického lídra velké většiny
parlamentně-stranického spektra, včetně některých opozičních stran, v boji
o zachování parlamentní demokracie u nás. Koalice i většina opozice mají
společný zájem nepustit Zemana znovu „do hry“. Existuje i silný společný zájem
upravit prezidentské pravomoci v Ústavě.
Sobotka tak
symbolicky převzal roli hlavního
ochránce parlamentarismu u nás,
která před volbami patřila dvojici Karel Schwarzenberg a Miroslav Kalousek. Vstupuje
tak do role premiéra v mnohem silnější pozici, než by se mohlo na první
pohled zdát.
Možná hlavní
příčinou jeho úspěchu je schopnost učit se z minulých chyb a hledat nové
strategie, čímž o hlavu převyšuje prezidenta, který minulé chyby umíněně
opakuje. Přidáme-li k tomu schopnost hledat kompromisy a obrušovat mimo
záři kamer hrany mezi jednotlivými koaličními stranami, může v dané politické konstelaci být premiérem
na české poměry neobvykle úspěšným.
Právo, 18.1.2014