Konečně opravdový eurorealismus

Občanská
demokratická strana dlouhá léta tvrdila, že praktikuje „eurorealismus“. Ve
skutečnosti byly postoje jejích představitelů veskrze euroskeptické.
V ideologické rovině odrážely sílící protiunijní postoje tehdejšího prezidenta
a bývalého předsedy ODS Václava Klause, v praktické rovině se vyznačovaly
především apriorním odmítáním či zpochybňováním jakékoliv významnější nové
iniciativy přicházející z Bruselu, či prostě jen okopáváním bruselských
kotníků.

Zatímco vláda Mirka
Topolánka to chtěla Evropě během českého předsednictví jen tak trochu „osladit“,
premiér Petr Nečas už jezdil na summity EU s tím, že nemá mandát nic
vyjednat a podepsat. Česká republika pod jeho vedením zůstala stranou
nejrůznějších reforem EU, jako byl fiskální pakt. Nebezpečí, že skončíme na
vedlejší koleji, bylo reálné.

Nechuť ke všemu
„bruselskému“ nabývala až absurdních podob. Místo toho, aby pravicové vlády
aktivně využívaly stamiliardy nabízené Unií, dostaly jejich laxní postoje zemi
do situace, kdy se fondy buď plně nečerpaly, nebo se čerpaly tak, že se na nich
přiživovaly nejrůznější korupční bratrstva. Mozkový trust občanské pravice
dokonce přesvědčoval veřejnost, že peníze, které nám někdo dává, jsou „od
ďábla“.

V podloží těchto
protievropských postojů bylo přesvědčení, že bychom si ve svém suverénním
národním státě věci zařídili tak nějak lépe, anebo alespoň po svém. Skutečný
hospodářský liberalismus by prý z takové suverénní země, plné šikulů,
udělal ve zkostnatělé Evropě učiněného tygra.

Co na tom, že všude
tam, kde si země dělala věci skutečně po svém, 
se kupil šlendrián. Že český stát, bohorovně ignorující požadavek EU na
profesionální státní správu, se stal synonymem nefunkčnosti. A že většina oněch
protievropských „šikulů“ v pozadí ODS byli ve skutečnosti pouzí „šibalové“,
kterým šlo ze všeho nejvíc o to, aby v zemi zůstalo právní šero.

Česko, jehož export
směřuje z 80 procent do zemí EU, si dopřávalo iluzi, že zůstane-li na pomyslné
bárce tažené parníkem EU, místo snah být přímo na palubě parníku, má jakousi
manévrovací volnost. Ve skutečnosti si čeští kormidelníci za tažným lanem Unie,
k němuž je země, už svými exporty do EU, přímo ocelově připoutána, na
volnost jen hráli, a k tomu ještě sveřepě odmítali možnost mluvit za
stejným jednacím stolem s  ostatními do
toho, kam unijní loď pluje.

Ze všech těchto
důvodů je zásadní přehodnocení české politiky vůči EU, které spustila vláda
Bohuslava Sobotky, zásadním průlomem. Setkání Sobotky s předsedou Evropské
komise José Manuelem Barrosem, během kterého ho informoval o změně českých
postojů k EU, včetně ochoty připojit se k fiskálnímu paktu,
euroskeptická část zdecimované pravice častovala obvyklými výkřiky o
„eurohujrech“ a servilitě vůči Bruselu. Ve skutečnosti jde jen o posun od
podivné zapšklosti vůči všemu unijnímu k opravdovému eurorealismu.

Česko prostě vzalo
prostřednictvím této vlády na vědomí, že je součástí většího celku, do jehož
dění může a má aktivně mluvit, což je možné pouze tak, že bude u pomyslného
kormidla, a to přímo na hlavní palubě. Euroskeptikům ani v opozici
evidentně zatím nedošlo, že Brusel nejsou nějací „oni“, vůči kterým nesmíme
trpět podlézavostí, ale že Brusel jsme i „my“. 

 Sobotkovi a jeho
vládě patří za tuto změnu směru uznání. Je základním předpokladem jakékoliv
změny k lepšímu u nás, a to dokonce i z psychologického hlediska:
blbá nálada, která se nás léta držela, totiž do značné míry souvisela
s podezřívavostí k vnějšímu světu a namyšleným provincialismem.,
který si představoval, že máme na všechno lepší odpovědi než vyspělejší
evropský západ.

Právo, 25.2.2014

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..