V souvislosti
s desetiletým výročím členství České republiky v Evropské unii se
vyrojila celá řada průzkumů veřejného mínění. Z nich se především
dozvídáme , kolik lidí je spokojeno či nespokojeno s členstvím země v Unii.
Co ale kategorie spokojenosti či nespokojenosti vlastně vyjadřují?
Aby měly
nějakou vypovídací hodnotu, musely by být doprovozeny kupříkladu otázkou, zda
si lidé, kteří tvrdí, že jsou s členstvím
v Unii nespokojeni, přejí vystoupení ČR z EU.
Anebo zda
nespokojenci jsou nespokojeni jen se současným stavem EU, a přáli by si ji nějak
reformovat. A pokud ano, jak? Směrem
k větší integraci, nebo směrem k rozvolnění?
Jestliže
kupříkladu podle posledního průzkumu agentury CVVM je prý s členstvím
v EU spokojeno jen 28 procent a nespokojeno 31 procent Čechů, zatímco 38
procent není ani spokojeno, ani nespokojeno, dá se tato informace číst různými
způsoby. Může to vskutku, jak to občas interpretují média–a skoro pokaždé euroskeptici–znamenat,
že u nás po deseti letech členství převládá euroskepse.
Může to ale
také paradoxně znamenat, že lidé EU přijali po deseti letech členství za svou.
Dívají se teď na její fungování stejně kriticky, jako se v jiných průzkumech
dívají na fungování vlastního státu a politiky.
Zatímco
malou podporu pro EU se ale leckdo hned snaží interpretovat jako přání
nespokojených v Unii vůbec nebýt, nikdo by se asi nedovážil interpretovat
velkou nespokojenost veřejnosti se situací v českém státě jako přání ho
zrušit nebo z něj nějak „vystoupit“.
Jinými
slovy: poměrně nízká míra spokojenosti s členstvím v EU může prostě
znamenat, že se lidé nyní o dění v EU více zajímají, berou ho za své, a
tudíž jsou ho i náchylní vnímat více kriticky, než tomu bylo před deseti lety,
kdy být či nebýt v Unii byla otázka téměř stejně osudová, jako ta
hamletovská.
Poměrně
rychle se přelévající míry spokojenosti a nespokojenosti s členstvím
v Unii leze ovšem klidně interpretovat i přesně opačně než tak, že
rostoucí kritika EU je výrazem větši obeznámenosti české veřejnosti
s děním v EU a výrazem toho, že se v EU prostě většina Čechů
zabydlela do té míry, že se na ní je ochotná dívat stejně kriticky jako na
vlastní stát.
Může být
totiž naopak výrazem poměrně velké mělkosti názorů české veřejnosti na EU, jak
to občas zdůrazňují sociologové. Podle některých z nich se Češi prostě o
dění v EU nezajímají dostatečně na to, aby měli pevný názor. Poměrně velká
skupina lidí s „mělkými“ názory na EU je pak samozřejmě snadněji ovlivnitelná
tím, co o EU říká politická reprezentace.
Jestliže
byla česká veřejnost vystavena po deset let extrémně negativním pohledům na EU z úst
i pera prezidenta Václava Klause, jemuž sedm let sekundovaly vlády vedené
euroskeptickou ODS, není divu, že je podpora pro EU u nás nízká. Na druhou stranu
to také znamená, že vydrží-li u moci dostatečně dlouho současný proevpropský
prezident a vláda, můžeme se nadát toho, že
spokojenost s EU poroste.
Nastíněný
příkrý kontrast mezi dvěma možnými pohledy na důvody spokojenosti či
nespokojenosti s členstvím v EU jen dokládá, jak je otázka po
spokojenosti relativní. V EU prostě jsme, a pokud se vlastní vinou
nezhroutí, budeme v ní. Je nyní naším domovem stejně, jako je jím český
stát.
V jeho
případě se přitom nikdo neptá, zda jsme spokojeni s „členstvím“ v něm—tedy
jeho samotnou existencí. Můžeme se nanejvýš ptát, zda jsme spokojeni
s jeho politikou, ústavními institucemi, sociálním systémem, mírou
kriminality či korupce.
Možná by
tedy agentury zkoumající veřejné mínění měly posunout svoje zkoumání pohledů na
EU tímto směrem. Z názorů na to, zda se nám v EU celkově líbí nebo
nelíbí, aniž bychom se smysluplně zabývali tím, co dál, si toho totiž lze vzít
jen velmi málo.
Mnohem důležitější by
bylo se dozvědět, s čím je česká veřejnost v EU spokojená, a co by
chtěla změnit. Pomohlo by to i politikům. Ti, protože názory české veřejnosti
v tomto směru příliš neznají, často–kupříkladu v kampani před
eurovolbami –plácají o EU i svých záměrech pro ni, co je napadne.
Novinky, 2.5.2014