Hnutí ANO Andreje
Babiše kandidovalo ve volbách jako jakási antipolitická, „odbornická“
alternativa k politice. První politický test anitpolitického hnutí ovšem
na sebe nenechal dlouho čekat.
Volební výsledky
odsoudily Babiše k účasti v koaliční
vládě, což je projekt bytostně politický.
„Nepolitik“ Babiš se ukázal být zdatným politikem, který své koaliční
partnery—dlouholeté politické profesionály– zatlačil do defenzívy.
Zároveň se ale před
veřejností pokoušel nadále budit zdání, že on i další představitelé jeho hnutí
jsou především odborníci, kteří tudíž nejsou z téhož těsta jako zavedené
strany. Což o to, ze stejného těsta ANO skutečně není, ale ne primárně
z důvodů, které uvádí Babiš.
ANO se od svých
koaličních partnerů liší především tím, že je vnitřně netransparentní a nefungují
v něm zatím mechanismy stranické demokracie. Jenže když už takové hnutí
vstoupí do politiky, nakonec politice, i uvnitř svých řad, jen těžko uteče. A
těžko tedy uteče i potřebě jasnějších rozhodovacích mechanismů.
Vidíme to názorně na současném dění okolo
nominace bývalého primátora Prahy Jana Kasla do čela kandidátky ANO
v Praze pro podzimní komunální volby. Kasl tvrdí, že lídrem kandidátky bude
právě on, protože se na tom dohodl s Babišem. Bude mít prý mít volnost při
sestavování kandidátky, což je uvnitř demokratických stran dosti neobvyklý
postup. Má to jen malý háček. Kandidátka je prý sice zcela v Kaslově kompetenci—ale s komentářem
Babiše.
Jinými slovy, Babiš
vybere lídra své kandidátky pro Prahu, a ten si kandidátku sestaví podle svého.
Až na to, že mu některé lidi na kandidátce může „svým komentářem“ Babiš vetovat
a jiné přidat.
Tento poněkud
autokratický postup se evidentně nesetkal s porozuměním pražské buňky ANO,
kterou vede bývalá sociální demokratka Radmila Kleslová. Ta je Babišovou
blízkou spolupracovnicí, a Babiš by si ji na kandidátce možná přál. Jenže Kasl
tvrdí, že s Kleslovou, která má kontroverzní politickou minulost, na
společné kandidátce nebude.
Před Babišem tedy
stojí při řešení této situace test vpravdě politický,
přičemž mu ho ztěžuje skutečnost, že údajně zhruba polovina z patnácti
oblastních organizací ANO v Praze by chtěla v čele kandidátky právě
Kleslovou.
Možná by
„nepolitický odborník“ Babiš měl požádat o radu politika Bohuslava Sobotku. Ten
se s podobným politickým pnutím v ČSSD, kdy regionální organizace
chtějí něco jiného než stranické centrum, musí vypořádávat dnes a denně. Jen s tím
rozdílem, že ČSSD je demokratická strana, v níž je „centrum“ kolektivní
orgán, v němž se hlasuje, a také regionální i místní organizace mají jasné
struktury i mechanismy rozhodování. I v ČSSD lze hrát zákulisní šachy, ale
nakonec se problémy musejí řešit s pomocí více méně transparentních
stranických mechanismů.
ANO takové
mechanismy zatím evidentně nemá. Střet o lídra pražské kandidátky přitom ukazuje,
že pokud je nezavede, skončí jako véčkaři. Ti totiž také dojeli na rostoucí pnutí
mezi diktátem lídra a vlastníka hnutí Víta Bárty, a členské základny i
poslaneckého klubu, vzpírajících se jak Bártově autokratické roli, tak
nedostatku vnitřních demokratických mechanismů, které by jim daly hlas a legitimizovaly
vnitřně i před veřejností různá personální i další rozhodnutí VV.
Právo, 7.5.2014