Proč je Sobotkova vláda lepší

Prvních sto dnů
vlády Bohuslava Sobotky bylo pro média logicky příležitostí pro hodnocení a
srovnávání s vládami předchozími. Média jsou na vlády u moci obvykle dost
přísná, navíc novináři , stejně jako my ostatní, zapomínají. Kdyby  nezapomínali, byla by srovnání Sobotkovy vlády
a s přinejmenším čtyřmi předchozími vcelku zbytečná, protože tato vláda je
téměř v každém myslitelném ohledu lepší.

Tak především:
Sobotkova vláda vnesla po několika letech nestability a občasné politické
hysterie do české společnosti jistý klid. Jakkoliv i v této vládě to
v prvních sto dnech občas zajiskřilo mezi koaličními partnery, a jakkoliv
boj o vliv mezi premiérem Sobotkou a ministrem financí i lídrem hnutí ANO
Andrejem Babišem není u konce, situace v této koalici se nedá srovnávat
s neustálým napětím a mediálními přestřelkami, které doprovázely vládnutí
týmů Petra Nečase a Mirka Topolánka, či s nepolitickou fasádou a
neprůhledností odbornických vlád Jana Fischera a Jiřího Rusnoka.

Poměrně dobrým
měřítkem toho, jak veřejnost vnímá tuto vládu, je i skutečnost, že preference
vládních stran se zatím nezačaly dramaticky propadat, což kupříkladu o stranách
v Nečasově vládě říct nelze. Popularita Babišova ANO dokonce dál roste,
zatímco popularita ČSSD a lidovců stagnuje. To je ve světle jinak velmi
kritických  pohledů české veřejnosti na
každou vládní koalici docela dobré znamení.

K lepšímu
postavení vlády také přispívá slabá opozice. Ta je slabá nejen proto, že
pravicové strany, které tvořily páteř Nečasovy vlády, jsou v krizi, ale také
proto, že na rozdíl od minulosti mají všechny politické strany—vládní i
opoziční—společný zájem. Tím je snaha držet v patřičných mezích ústavně
rozpínavého prezidenta Miloše Zemana.

Sobotkova vláda se
i pro opozici stala jakousi poslední baštou proti Zemanovým pokusům zavést u
nás poloprezidentský systém na úkor parlamentní demokracie. Jinými slovy: i
pravicové strany si uvědomují, že pokud by rozkolísaly přílišným tlakem
Sobotkovu vládu, hrálo by to nakonec do rukou Zemana.

Z české
politiky se tak po letech vytratily vypjaté konflikty mezi vládou a opozicí o
každou prkotinu, které občas připomínaly až jakýsi třídní boj. Současná opozice
sice vcelku logicky kritizuje mnohé vládní kroky, ale „nulová tolerance“
z dob, kdy páteří opozice byla mocná ODS, je pryč.

Můžeme se
samozřejmě ptát, zda Sobotkova vláda už něčeho významného dosáhla. Koneckonců
nejvýznamnější právní norma, kterou slibovala—nový služební zákon—je za tím na
jednacím stole.

Jenže právě to, že
se na rozdíl od vlády Nečasovy či Topolánkovy netváří jako vláda reformní, která
chce zemi od základů „předělat“ nebo přímo spasit, dává Sobotkově vládě jistou
výhodu. Zákon o státní službě nakonec přijme, a veřejnost to ví. Zato na občanech
neexperimentuje s pomocí všemožných nepromyšlených škrtů, julínkovských
reforem zdravotnictví, popřípadě myšlenkově nedotažené důchodové reformy.

A na rozdíl od
předchozích vlád nepřijímá zákony s většinou jednoho či dvou pochybně
získaných hlasů.  Dá se předpovědět, že i
státní rozpočet, o který se v koalici vedou jisté spory, nakonec koalice
v poklidu schválí.

To hlavní, co
odlišuje Sobotkovu vládu o vlády Nečase, Topolánka, ba i Fischera a Rusnoka, je
ale skutečnost, že se v zemi–i navzdory některým vnitřním sporům–vládne.
Tedy, že vláda jen neimprovizuje uprostřed skandálů, nebo že není politicky
nikomu odpovědná.  

 Jistě by mohla
vládnout i lépe a efektivněji, a snad se tak i stane. Pro českou veřejnost,
traumatizovanou v minulosti neutuchajícími skandály a spory obklopujících obě
pravicové vlády, je ale pokrokem už to, že se současná vláda zatím jeví nejen
jako poměrně kompetentní, ale vlastně i jako klidný tým.

Právo, 13.5.2014 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..