Jedním z nejvíce
fascinujících zjištění, která se vynořila v souvislosti s právě proběhlými
eurovolbami, jsou výsledky šetření sociologické agentury Focus, která ukazují,
že se zhruba čtyřicet osm procent Čechů domnívá, že evropské volby jsou
zbytečné, protože stejně nic nezmění. Zhruba polovina Čechů si myslí, že se
členství v EU do jejich života nijak nepromítlo.
Že se agentura
zřejmě nemýlila, pak v samotných volbách ukázala propastně nízká volební účast
u nás — 18,2 %. Vezmeme-li v úvahu, že celoevropský průměr byl 43 %, je zřejmé,
že Čechy evropské dění skutečně moc nezajímá.
Sociologové i
politologové rádi nabízejí k vysvětlení tohoto jevu výklady, jako je
poukazování na nízkou informovanost české veřejnosti o evropském dění či nízkou
úroveň evropské diskuze u nás.
Jenže taková
vysvětlení nás jen dovedou k dalším „proč“. Kupříkladu: proč právě v České republice je informovanost
i úroveň evropské diskuze tak mizerná?
Odbýt tuto
skutečnost poukazy na složitost evropských institucí, kterým prý většina Čechů
nerozumí, nestačí, protože se stejnou komplexitou se potýkají i občané jiných
evropských zemí, kde je volební účast — až na Slovensko — vyšší. Jedině,
že bychom přijali tezi, že Češi a Slováci jsou v chápaní složitých evropských
témat jaksi…inu, méně chápaví.
Zmínka o Slovensku
ale navozuje otázku, zda naše postoje k Evropě i k využívání demokratických
mechanismů nemají cosi do činění s Československem, tedy s naší traumatickou
minulostí. Proč je nedůvěra k demokratické politice, k liberální demokracii
obecně, jakož i k Evropské unii tak vysoká právě v obou následnických státech
Československa?
Možná by se historikové,
politologové i sociologové měli v prvé řadě zamýšlet nikoliv nad tím, co je „pochroumaného“ v EU (což je u nás oblíbené intelektuální a
mediální cvičení), ale co je pochroumaného v „duši“ obou národů.
Jisté je, že obě země
vykazují i dvacet pět let po pádu komunismu vysoký stupeň provinčnosti, která
se projevuje nedůvěrou k dění za jejich hranicemi, jakož i nedůvěrou k účasti
na nadnárodních politických projektech.
A pak je zde jakási vysoká
míra, lhostejnosti, bohorovnosti a defétismu: podle většiny být v EU může být
koneckonců i výhodnější než v ní nebýt, ale myslet si, že o ní můžeme také aktivně
spolurozhodovat, je prý jen zbožné přání.
Hezky tento postoj
vyjádřil renomovaný komentátor jednoho českého deníku, když ještě před
eurovolbami v podobě jakéhosi typicky českého ironického povzdechu napsal,
že ať už volby dopadnou jakkoliv, vítězem stejně bude zase jen Angela
Merkelová. A je to…
V českém případě
navíc tyto postoje pilně přiživoval svého času všudypřítomný Václav Klaus.
Deset let jeho prezidentství, v souběhu se dvěma vládami vedenými
euroskeptickou ODS, se vyznačovalo především jakousi zakyslou nechutí k EU.
Právě Klaus české veřejnosti neúnavně vysvětloval, že v EU jsme, protože nám
nic jiného nezbývá, ale to je tak asi jediný důvod, proč bychom tam měli být.
Otázkou ovšem je,
zda Klaus nakazil svými postoji českou veřejnost, nebo jen vyjadřoval postoje,
které značné části české veřejnosti promlouvaly takříkajíc z duše.
Po eurovolbách
politický důchodce Klaus prohlásil, že evropské volby jsou zbytečné, protože
zbytečný je samotný europarlament. Že Klausův zhoubný vliv na českou společnost
ještě zcela nevyvanul, pak potvrdila i propastně nízká volební účast,
doprovázená výše zmíněnými průzkumy.
Bohorovné tvrzení o
zbytečnosti EP, podporované v průzkumech téměř polovinou veřejnosti (ačkoliv
jakákoliv hlubší analýza snadno ukáže, že údajná zbytečnost či bezvýznamnost EP
je v současné evropské architektuřeholý nesmysl), ovšem navozuje především
otázku, zda v Evropě nejsou zbyteční tak trochu především Češi. I jejich
propastně nízká účast v eurovolbách naznačuje, že jsou v EU jen černým
pasažérem.
Sečteno a podtrženo,
vezmeme-li v úvahu upadající zájem Čechů i o domácí politiku, či jejich dosti
dobrodružný příklon k nesystémovým hnutím a stranám, zdá se, že u nás panuje
široce sdílená lhostejnost k tomu, kdo nám vlastně vládne. Ve vztahu k EU to
platí dvojnásob.
Ač to většina z nás nerada slyší, Češi
svých (ne)politickým chováním a lhostejností opakovaně ukazují, se si svým
způsobem zaslouží, aby jim vládli jiní, když se
svého podílu na určování dění v Evropě sami zříkají. A nemají si pak ani
právo stěžovat, že jim ti „jiní“ vládnou špatně. Když se sami z politického
dění vyloučili, jsou jejich názory pro evropský hlavní proud opravdu tak trochu
zbytečné.
Deník Referendum, 27.4.2014