ČSSD má (evropský) problém

Pro české sociální demokraty se
volby do Evropského parlamentu stávají pomalu noční můrou. V roce 2004 byl
výsledek strany tak ubohý, že pomohl přivodit pád Špidlovy vlády.

V roce 2009 byl výsledek
lepší, ale vzhledem k tomu, že ČSSD coby hlavní opoziční síla vedla až do
předčasného pádu Topolánkovy vlády pár měsíců před volbami s velkým
náskokem ve stranických preferencích, bylo její až druhé místo
v evropských volbách za vítěznou ODS zklamáním.

V právě proběhlých volbách
do EP skončila ČSSD až třetí. Porazila ji i TOP 09, kterou sociálně
demokratičtí politici rádi zesměšňují jako „Kalouskovu“ stranu, jejíž asociální
program výrazně přispěl k neúspěšné politice Nečasovy vlády.

Opakované nezdary ČSSD
v evropských volbách lze odmávnout jako pouhé zaškobrtnutí strany ve
volbách „druhého řádu“. Anebo se lze vymlouvat na specifické okolnosti.
Kupříkladu, že pokud se konají uprostřed domácího volebního cyklu, lidé si
jejich prostřednictvím vyřizují účty s vládou. Jako tomu bylo v roce
2004.

Anebo se lze vymlouvat na to, že
v roce 2009 ČSSD doplatila na svržení vlády uprostřed českého
předsednictví EU. Na co doplatila v právě skončených volbách, nám jistě mozkový
trust strany též vysvětlí. Oblíbenou výmluvou bývá ne zcela dobře zvládnutá
kampaň.

Ve skutečnosti jsou problémy ČSSD
mnohem hlubší. Ten hlavní se týká samotné identity levice, a je takříkajíc
celoevropský. Demokratická levice totiž už před několika lety pasivně přijala
neoliberální politiku škrtů, diktovanou Evropě konzervativní německou vládou. Jejím
symbolickým projevem je takzvaný fiskální pakt.

Důvod pro podporu této politiky
ze strany levice byl nastolen osudově: pokud politiku Německa nepodpoříme, může
se kvůli krizi eurozóny a ekonomickým problémům jižního křídla EU začít hroutit
celý evropský projekt. Levice přitom nedokázala své voliče dokonce ani ujistit,
že podpora pro restriktivní fiskální politiku je z její strany jen
dočasná, a že má v plánu začít prosazovat své tradiční priority, jakmile
se EU dostane z nejhoršího. Že má vlastní vizi Evropy.

Sociálně-demokratické strany na
Západě, které doma dlouhodobě spolupracují s křesťansko-demokratickými a
dalšími pravicovými stranami okolo politického středu, dokázaly tuto rezignaci
na levicovou politiku přitom ustát lépe, než levice u nás. Ta totiž jen těžko
může svým voličům vysvětlit, jak se slučuje její tvrdá kritika všeho, co vzešlo
z dílny dvou pravicových vlád v letech 2006 až 2013,
s přitakáváním fiskálně restriktivní politice EU.

Dalším vážným problémem
ČSSD ve vztahu k EU je její voličstvo. Je sice možná logické, že 25 let po
pádu bývalého režimu ještě ČSSD nemá voličskou základnu, která by se svou
středostavovskou a vzdělanostní strukturou blížila západoevropským standardům.
Jenže se zdá, že ČSSD o větší záběr mezi střední třídou a obecně vzdělanějšími
i velkoměstskými vrstvami nemá zájem.

O modernizaci
strany se hodně hovoří, ale reálně se nekoná. Když důvody této rezignace
zjednodušíme, vysvětlení zní, že ČSSD se svými voliči prý stejně nic nenadělá.
Navíc o ně musí v českém kontextu soupeřit s komunisty.

Není náhoda, že
poměrně tristní výsledky ČSSD v eurovolbách kopírují podobně tristní
výsledky ČSSD v Praze. Zatímco ve velkých evropských městech–Vídni,
Berlíně, Mnichově, Římě či Paříži—má levice silné postavení, u nás jen
paběrkuje.

Situace ČSSD je
o to horší, že ji ignorují mladší voliči. A jak by ne, chce se říct, když ČSSD
ignoruje tyto voliče. Raději vytrvale loví ve starším postkomunistickém
elektorátu, který vynesl na Hrad Miloše Zemana. Jenže tato voličská základna se
kvůli přirozenému ubývání nejstarších postupně zmenšuje.

Což o to, i
současní voliči ČSSD potřebují politický domov a je dobře, že je „obhospodařuje“
ČSSD, spíše než KSČM. Jenže evidentně to nejsou voliči „evropští“. A dokud ČSSD
nepřitáhne právě takové voliče a zároveň se nepokusí aktivně vzdělávat svůj
současný postkomunistický levicový elektorát v evropských záležitostech, bude
v evropských volbách doma dál prohrávat.

 A možná nejen v
nich. Evropské volby jsou totiž sice možná až volby druhého řádu, ale zároveň kvůli
své komplexitě indikují docela dobře jisté politické trendy, které přicházejí
do domácí politiky se zpožděním. V některých zemích to může být nástup
extrémní pravice, v jiných, jako u nás, setrvalý úpadek modernizace-neschopné
levice.

Právo, 31.5.2014 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..