Slyšeli jsme v poslední době
mnohokrát, že ukrajinská vláda by měla zasednout k jednacímu stolu se
separatisty na východní Ukrajině. Naposledy to prohlásil na adresu Kyjeva ruský
prezident Vladimír Putin, když tvrdil, že vyhlášení
příměří a širší mírový plán ukrajinského prezidenta Petra Porošenka nemůže prý
uspět bez toho, aby obě strany konfliktu zasedly ke společnému jednání.
I německá kancléřka
Angela Merkelová vyjádřila nyní své odhodlání v maximální míře přispět k „mnohostrannému
dialogu“ všech zainteresovaných stran. Ona i francouzský prezident François
Hollande navíc naléhají na Putina, aby se o navázání jednání mezi znesvářenými
stranami osobně zasadil.
Výzvy k „mnohostrannému
dialogu“ jsou pěkná věc, politici je rádi činí, když neví kudy kam. Otázkou
ovšem je, s kým a o čem přesně má vlastně Kyjev onen dialog vést.
Na východě Ukrajiny
panuje chaos. Doněcká lidová republika a Luhanská lidová republika nevznikly
z nějakého srozumitelného, legitimního politického procesu, ale tak, že se
skupiny ozbrojenců–povzbuzeny ruskou anexí Krymu a masivní přítomností ruských
vojsk na hranicích s Ukrajinou–postupně zmocňovaly vládních a dalších
budov v městech na východě Ukrajiny.
Postupem času
ozbrojenci vytvořili okolo „dobytých“ měst zátarasy a upevňovali v nich vojenskými prostředky kontrolu.
Nebylo tudíž možné zjistit, kolik obyvatel v dobytých městech s nimi
skutečně sympatizuje a kolik se považuje za rukojmí. Jisté je, že
v prvních televizních záběrech z Doněcka po obsazení místních úřadů
separatisty se obyvatelé města ještě otevřeně tázali, kdo oni separatisté
vlastně jsou, odkud přišli a co chtějí.
Prvním problémem
tedy je, kdo za separatisty v „lidových republikách“ vlastně mluví.
Druhým problémem
je, že i kdyby se separatisté v různých republikách domluvili buď na
společném vyjednávacím týmu nebo alespoň na společném postupu, bylo by i nadále
velmi těžké—jak pro Kyjev, tak pro mezinárodní společenství–uznat jejich
legitimitu.
V referendech,
která separatisté zorganizovali 12. května se pro nezávislost prý vyjádřila naprostá
většina lidí. „Od nynějška je Doněcká
lidová republika svrchovaným státem,“ prohlásil pak separatistický předák Denis
Pušilin. Zároveň požádal Rusko, aby „nový stát“ přijalo do své federace.
Nezávislost vzápětí vyhlásili také separatisté v Luhanské oblasti, za něž
tak učinil „lidový gubernátor“ Valerij Bolotov.
Jenže tím pokusy
ustavit lidové republiky–nezávislé na Kyjevu–neskončily. Separatisté to zkusili v Oděse i dalších
městech, štěpení pokračuje i v samotných „lidových republikách“. Podle
různých zpráv před týdnem vypověděli poslušnost vládě Luhanské lidové republiky
vzbouřenci v Lysyčansku a založili vlastní lidovou republiku.
I největší kritici
nové kyjevské vlády po událostech na Majdanu tedy nejspíš uznají, že situace je
značně asymetrická. Vláda v Kyjevě se opírá o mandát parlamentu, jehož
složení je odrazem posledních voleb. Země má v čele nového prezidenta,
který byl zvolen v přímé volbě. I když může být leckdo kritický k tomu, jakým způsobem
padl předešlý prezident a jak se po událostech na Majdanu přeskupily síly
v parlamentu, mají kyjevské autority mandát vzešlý z politického
procesu.
Separatisté na
východě Ukrajiny jsou oproti tomu skuteční „samozvanci“, použijeme-li výraz ze
sovětských dob. K moci se dostali silou. Jejich výcvik i výzbroj,
s jejichž pomocí dokážou například sestřelovat vládní letadla, navíc dalece
přesahují možnosti živelně vzniklých skupin, které se vyzbrojily přepadením
nějakého armádního nebo policejního skladu se zbraněmi. Oprávněně se tudíž spekuluje,
že za nimi stojí Moskva.
I kdyby si zástupci
separatistů nakonec sedli za jednací stůl s představiteli vlády
v Kyjevě, jak budou vybráni? Není známo, že by v „lidových republikách“
proběhly volby, nebo že by před nástupem separatistů existovala politická hnutí
separatistů s dostatečně silnou podporou, která by měla v daných
regionech nyní alespoň jakousi politickou legitimitu.
I tak je možné, že
Kyjevu nakonec skutečně nezbude nic jiného než zasednout k jednacímu
stolu, aby vedl se separatisty onen kýžený „dialog“, po němž volá od počátku Kreml
a nyní i Západ. Dokonce mu možná nezbude
nic jiného , než se spolehnout na Vladimíra Putina, aby se zasadil, jak žádají
Merkelová a Hollande, „o navázání jednání mezi znesvářenými stranami“.
Bude to ovšem
podivná situace. Na jedné straně budou zástupci kyjevské vlády, mající alespoň
jakousi legitimitu, vzešlou z politického procesu. Na straně druhé
pak zástupci separatistů, kteří se
k moci prostříleli, a které zřejmě pomůže vybrat Kreml, jenž je různými
způsoby podporoval.
Co z takového „dialogu“
může vzejít, není jasné. Jasná je ovšem skutečnost, že to, že po dialogu nyní spolu s Kremlem volají i někteří
západní státníci, znamená, že Moskva svoji postmoderní válku na východě
Ukrajiny, v níž ona sama oficiálně nevystřelila ani jeden výstřel, už
vyhrála. Můžeme tak být svědky absurdní situace, v níž roli mírotvorce
připadne Vladimíru Putinovi.
Novinky, 24.6.2014