V poslední
době stále častěji slyšíme, že Západ je v ekonomickém i politickém úpadku.
V této souvislosti se vynořují nejrůznější teorie–od katastrofických,
které srovnávají Západ s pozdní Říší římskou, přes „spenglerovské“
filozofování, až ty neoliberální, které vidí Západ jako příliš těžkopádný na to,
aby dokázal soutěžit s novými ekonomickými tygry.
Otázkou ale
je, zda to, čeho jsme svědky, není jen redistribuce globálního bohatství.
Jinými slovy, svět, jak ukazují údaje o globálním hrubém produktu, postupně bohatne, a to i po
krizi z roku 2008, ale některé země, zejména mimo západní civilizaci, bohatnou
rychleji než jiné. Západ přitom výrazně nechudne, spíše jen stagnuje.
Nové
ekonomicky úspěšné země charakterizuje, že přijaly ekonomické a technologické
postupy i inovace, které se zrodily na Západě, a zásluhou i řady dalších
faktorů se následně byly schopny etablovat jako tzv. nové trhy. K těmto
faktorům patří především proces globalizace, který nesmírně zrychlil přesuny
zboží i financí v globálním měřítku.
Tzv. nové
trhy těží v tomto procesu zejména z toho, že nabízejí levnou pracovní
sílu, a často se přitom neobtěžují se zaváděním sociálních, lidskoprávních a
pracovních standardů běžných na Západě. Skutečnost, že ve 21. století mohou
praktikovat „kapitalismus“, tak jak ho znala Evropa v 19. století, jim
dočasně dává nemalou kompetitivní výhodu.
Spolu
s historikem Niallem Fergusonem bychom ale mohli argumentovat, že úspěch
těchto nových ekonomik je ve skutečnosti triumfem Západu, protože je možný jen
díky přijetí řady postupů, které byly vynalezeny právě tam. Problém je v tom, že v mnohém jde o triumf
dnešních západních technologických vymožeností a ekonomických postupů v politicko-sociálním
prostředí, které by byly na Západě nepředstavitelné.
Zatímco Západ
se během posledního století postupně zdemokratizoval, přičemž poslední vlna
demokratizace proběhla ve východní Evropě po roce 1989, některé země, které se
nyní prosazují v globální ekonomice, demokraciemi nejsou. A bohužel se ukazuje,
že v systému globálního kapitalismu to může být výhoda.
Zatímco
západní země jsou obtíženy pomalým demokratickým rozhodováním a množstvím
standardů, které během posledních desetiletí přijaly, země jako Čína, se ve
vztazích s globálním kapitálem mohou chovat „flexibilně“. To je pro
nadnárodní korporace obrovské lákadlo.
Ekonomický
úspěch zemí, jako je Čína, tak zdaleka není jen jakýmsi „domácím“ ekonomickým
zázrakem. Je to v mnohém „úspěch“ nadnárodních korporací dosahovaný v lokálních (kupříkladu
čínských indických, indonéských nebo brazilských) podmínkách s pomocí
ignorování pracovních, sociálních a ekologických standardů, které tytéž
korporace musejí respektovat v domovských západních zemích či obecně na
Západě.
Západ
v podobě globálního kapitalismu, jemuž vládnou nadnárodní korporace, které
vesměs vznikly v USA a Evropě, tak obrazně řečeno dostává na frak od
vlastního džina, kterého v posledních desetiletích pustil ven
z láhve. Globálně fungující trhy totiž využívají argument „pružných“ a
levných nových trhů k tomu, aby v podobě neoliberální politiky nutily
k opouštění různých sociálních standardů i západní země. Dozvídáme se tak,
že sociální stát se přežil nebo že západní státy musejí drasticky šetřit.
Západní
demokracie mají tváří v tvář tomuto rostoucím tlaku nadnárodního kapitálu
dvě základní možnosti. V nejradikálnější podobě bychom je mohli definovat
tak, že se buď budou pokoušet přizpůsobit „Číně“, anebo budou požadovat, aby se
„Čína“ přizpůsobila jim.
Při nadvládě
globálně působících trhů nad národními demokraciemi, které rozhodují vesměs
„lokálně“, vidíme, že se zatím spíše uplatňuje první ze dvou přístupů. Roste
tlak na to, aby se západní země zbavily údajně drahých sociálních států, „velké
peníze“ také korumpují demokratickou politiku. V zahraniční police pak
celá řada těchto zemí praktikuje oportunistické přehlížení toho, že mnohé
z nových ekonomických mocností porušují lidská práva, utiskují opozici, a
nedodržují sociální a ani pracovní standardy, na něž jsme zvyklí.
Obrazně
řečeno, většina západních zemí se pod tlakem nové reality globálních trhů,
z nichž ty nejlukrativnější se otevírají v zemích, jako je Čína,
přestala ohlížet na to, zda zboží vyrobené v těchto zemích bylo kupříkladu
vyprodukováno s pomocí otrocké práce nebo v otřesných podmínkách.
Druhý přístup—tedy
mnohem razantnější požadavky na dodržování nejrůznějších u nás běžných
ekonomických i politických standardů a postupů—je bohužel zatím málo
pravděpodobný i proto, že globalizace politiky, zejména té demokratické,
probíhá mnohem pomaleji, než proběhla globalizace trhů a technologií. Přesto
právě tento druhý přístup je jedinou nadějí, že celý proces překotné
globalizace a vzniku nových ekonomických mocností neskončí tak, že liberální
demokracie, s jejím systémem lidských a sociálních práv, zajde na úbytě.
Je zde
samozřejmě, jako vždy i „třetí cesta“. Ta spočívá v nadějíi, že rychlá
ekonomická modernizace autoritářských zemí, či zemí s omezenou demokracií,
vytvoří sama tlak ze strany nových středních tříd v těchto zemích na
demokratizaci po západním vzoru. I v Evropě a USA kapitalismus nejprve
raketově rostl i kvůli masovému „vykořisťování“. Zároveň tak ale chtě nechtě
vytvářel zárodky nových středních tříd, i v dělnictvu, které odmítaly
nedůstojné podmínky práce a nespravedlivé rozdělování zisku.
Jelikož
tento proces „humanizace“ kapitalismu, který šel v mnoha zemích ruku
v ruce s politickou demokratizací, se také jako první odehrál na
Západě, mohli bychom argumentovat, že až se odehraje v nových ekonomických
mocnostech, bude to do jisté míry též forma „pozápadnění“.
V autoritářských zemích, jako je Čína, lze očekávat v souvislosti
s tímto procesem demokratizační tendence, v zemích s již jakous
takous demokracií, jako je Indie, lze stejně jako kdysi v demokratické Velké
Británii očekávat postupnou „humanizaci“ fungování trhu.
Možná je
tedy současná defenziva Západu jen dočasný jev. Je totiž docela dobře možné, že
skutečně účinný politický tlak na „humanizaci“ globálně fungujících trhů bude
možný teprve tehdy, až rapidní bohatnutí zemí, jako je Čína, tyto země
politicky změní tak, že i ony budou požadovat, aby se vytvořily globálně
fungující politické instituce, které budou schopny globální kapitál účinně
regulovat.
Novinky, 15.7.2014