Náš ruský problém

Ruské
postoje a činy na východní Ukrajině a před tím na Krymu je v českém kontextu zajímavé
sledovat nejen proto, že poměrně nedaleko českých hranic postupně sílí
konflikt, který má potenciál přerůst ve skutečnou válku.

Je zajímavé
je sledovat i proto, že v naší zemi, která zažila sovětskou okupaci a ponížení
i devastaci Sověty naordinovaného komunismu, je evidentně stále nemálo lidí,
kteří mají o Rusku iluze.

Nikdo se asi
nediví, že Rusko v jeho počínání na Ukrajině podporují čeští komunisté, kteří jsou
spjati s Ruskem jakousi pupeční šňůrou. I když se Vladimír Putin zatím nijak
nemazlil s ruskými komunisty, nyní je má, stejně jako ty české, na své straně,
protože agresivní a expanzivní politika, kterou provozuje, navazuje na tradice,
kterým komunisté rozumí. Jsou to tradice vlády silné ruky, spojené s odporem
vůči „prohnilému“ Západu, které se v letech 1917 až 1990 schovávaly za
marxismus-leninismus.

Překvapivější
je, že Rusko omlouvá, když už ne přímo podporuje, i část členstva a voličstva
sociální demokracie. Často slýcháváme, že předseda Bohuslav Sobotka musí čelit
nespokojenosti, kterou prý v ČSSD vyvolaly tvrdé postoje  k Rusku v podání ministra zahraničí Lubomíra
Zaorálka.

Některá
média si povšimla, že i v ČSSD  jsou nejhlasitější
ve své podpoře pro Rusko bývalí komunisté. Jenže podporu pro Rusko u nás nelze
omezit jen na komunistickou levici a “postkomunistickou“ část demokratické
levice. Činí se i někteří bývalí členové Československé strany socialistické,
jako třeba  Jiří Vyvadil, a také
národnický, protievropský okraj české pravice, který zaštiťuje bývalý prezident
Václav Klaus.

Je tedy
zřejmé, že motivy pro podporu či omlouvání Ruska jsou různé: od nostalgie po
komunismu či prostě vládě silné ruky, přes odpor k Západu (a zejména k USA, jimž
se Rusko postavilo), až k odmítání evropské integrace. V určitých kruzích také
hraje roli tradiční slavjanofilství.

Konflikt mezi
Ukrajinou a Ruskem není samozřejmě černobílý. Jistě můžeme souhlasit s mnohými
námitkami vůči způsobu, jakým byl odstraněn demokraticky zvolený prezident
Ukrajiny. Jistě lze kritizovat skutečnost, že se na dění na Majdanu nabalila
krajní pravice, která si vydobyla v novém ukrajinském režimu politickou roli. A
dozajista je možné kritizovat způsob, jakým vede ukrajinská armáda ofenzivu
proti separatistům.

Zároveň ale
nelze přehlédnout, že Rusko od začátku separatistické tendence cíleně
rozdmýchává., a že Majdan zažehl nevybíravý a nakonec úspěšný tlak Kremlu na
prezidenta Viktora Janukovyče, aby odstoupil od dříve avizovaného úmyslu
podepsat asociační dohodu s EU.

Svoji anexi
Krymu ospravedlnilo Rusko údajnou hrozbou krymským Rusům ze strany
„fašistického“ režimu v Kyjevě. Krom toho, že se vedl spor o užívání ruštiny
jako oficiálního jazyka, nikdo Rusům na Krymu neubližoval.

Později jsme
se dozvídali z poradního okolí Putina, že v pozadí ruských snah na východě
Ukrajiny i na Krymu jsou snahy připojit k Rusku pás území, která už od carských
dob prý ruská vždy byla. Čili že jde o obnovu tradiční ruské imperiální
politiky v novém hávu. Ruský závazek 
chránit ukrajinskou teritoriální integritu ze smlouvy z roku 1993, na
jejímž základě se Ukrajina vzdala nukleárních zbraní, byl zapomenut. Krym prý
Rusku vždy patřil, takže jaképak závazky.

Pokud jde o
počínání ukrajinské armády vůči separatistům, ještě nikdo kloudně nevysvětlil,
co by Kyjev měl dělat tváří v tvář dobře vyzbrojeným a evidentně v mnoha
případech i dobře vycvičeným separatistům zásobovaným vojenskou technikou z
Ruska a spolupracujícím s ruskými agenty, kteří obsadili velká města na východě
Ukrajiny a vyhlásili tam vlastní republiky bez toho, že by proběhl nějaký
srozumitelný politický proces.

Ukrajina
evidentně nemá v dostatečném počtu speciální jednotky, které by mohly provádět
„chirurgické“ zásahy. Jak trefně napsala americká politoložka Anne
Appelbaumová, Ukrajina bojuje v“postmoderní válce“, kde je skutečným
protivníkem Kyjeva Rusko, za které ovšem bojují nikoliv přímo jeho jednotky,
ale jím vycvičení a zásobovaní Rusové na východě Ukrajiny, často pod dozorem
ruských agentů. Každý zásah těžkopádné ukrajinské armády ve střetu
s proruskými  separatisty je pak líčen jako útok na civilisty.

Svěřovat
separatistickým bojůvkám vysoce sofistikované zbraně, které mohou například
sestřelovat z oblohy letadla, je ovšem—i přes „dozor“ ruských specialistů—vysoce
riskantní. Zničení malajsijského letadla nad územím kontrolovaném separatisty je
toho smutným dokladem.

Bude
zajímavé sledovat, jak se k této otřesné záležitosti postaví dosavadní čeští
apologeti Ruska, které evidentně stojí v pozadí. Lze předpokládat, že jedni
budou zatvrzele požadovat „více důkazů“. Co když je to jen nějaký
propagandistický trik prohnaného Západu či Kyjeva?

Další budou rozvíjet
složité myšlenkové konstrukce o tom, jak k tomuto zločinu „dohnal“ separatisty
jen „vývoj událostí“. Nepřesvědčí je zřejmě ani nahrávky komunikace mezi
separatisty a ruskými agenty, z nichž je zřejmé, jak celá tragédie proběhla. A
zřejmě je nepřesvědčí ani skutečnost, že separatisté blokují přístup k místu
tragédie, manipulují troskami, okrádají zemřelé, či se domlouvají s ruskými
agenty, jak ukrýt černé skříňky.

Je ovšem
možné, že někteří lidé konečně procitnou. Možná si uvědomí, že současná ruská
politika není žádnou nezápadní cestou k politické a ekonomické modernizaci,
ale navazuje na temné proudy ruské politiky už z dob carismu, kdy se v Evropě
otevřeně mluvilo o ruském reakcionářství a „četníkovi Evropy“. A že navazuje i na
doby komunismu, kdy nejzásadnější politikou byla Lež.

Lež o nelidské
podstatě systému, o gulazích, hladomoru na Ukrajině (v němž Stalin záměrně
nechal zemřít milióny Ukrajinců), nebo dokonce o Stalinově paktování s
Hitlerem, na které pak Sovětský svaz krutě doplatil. Nyní Rusko pro změnu lhalo
o Krymu, když tvrdilo, že perfektně vyzbrojení „zelení mužíčci“ jsou místní
separatisté.

A lže nyní o
východní Ukrajině, když tvrdí, že separatisty nevyzbrojuje. Je také zcela
v tradicích ruské i sovětské imperiální politiky, když Putin svatouškovsky
vyzývá Kyjev a  Západ, aby vyjednávali o „mírovém
řešení“ konfliktu, který vyvolal a dál rozdmýchává především Kreml.

Moskva progandisticky
lže i o politickém systému na Ukrajině, který i přes výše citovaná selhání
rozhodně není „fašistický“. Ba je rozhodně demokratičtější, než Rusku vládnoucí
klika Putinem ovládaných oligarchů, která už zničila politickou opozici a
proměnila hlavní média v progandistickou kremelskou mašinérii.

Moskva tak bude
jistě lhát i o osudu letu MH17, ať už se důkazů navrší třeba celé hory. Stejně
jako kdysi sovětský režim nejprve vytrvale lhal o tom, proč a jak sestřelil
korejský letoun pod linkovým číslem KAL 007.

I naši nejaktivnější
apologetové Ruska si jistě najdou důvody, jak toto vše relativizovat. Mají na
to právo, jakkoliv je to morálně pochybné.

 

Je ale dobré
připomenout, že toto právo mají kvůli tomu, že je Česká republika součástí
Západu, který je i přes všechny svoje chyby svobodný. I proto je zvláštní, že
mnozí podporují současné Rusko právě proto, že v něm zase jednou mají navrch
protizápadní tendence.

Novinky, 22.7.2014 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..