Sociální demokracie spustila na
začátku července vnitrostranické referendum, v němž se má rozhodnout o
tom, zda v budoucnosti budou o konečné
podobě kandidátních listin pro volby do zastupitelstva obce, města, kraje,
Senátu a PS rozhodovat v přímém hlasování všichni členové ČSSD
v příslušném volebním obvodu. A také o tom, zda alespoň 40 procent všech kandidátů
na kandidátkách do zastupitelstva kraje a Poslanecké sněmovny
mají tvořit osoby opačného pohlaví.
Referendum bylo
sociálně demokratickými lídry popisováno jako krok k modernizaci ČSSD. O
té se vede diskuze už řadu let, ale zatím se nic významného neudálo. Pokus
zahájit modernizaci ČSSD s pomocí přímé demokracie jistě nelze paušálně
odmítnout, ale přesto se nelze vyhnout otázkám.
Problémem je už
to, že po několika neúspěšných pokusech rozpoutat v poměrně zkostnatělé
straně živou diskusi o nejrůznějších tématech, které hýbou některými levicovými
stranami v Evropě, a které typicky nastoluje tzv. kulturní levice, se
vedení strany nakonec pokouší zahájit tzv. modernizaci s pomocí
institucionálních a procedurálních změn. Otázkou je, zda takový pokus o
modernizaci „shora“ může skutečně stranu pozitivně změnit, pokud jde o témata,
kterými by v současném světě moderní demokratická levice měla žít.
Podobné
„perestrojky“ shora často mají řadu nezamýšlených následků, které mohou být
nakonec zničující. V případě ČSSD, je jím nevyslovený předpoklad, že členové
ČSSD jsou jaksi demokratičtější a „pokrokovější“ než „papaláši“ na místní,
okresní a krajské úrovni.
Referendum je
jasným pokusem tyto funkcionářské struktury, často napojené na různé kmotry,
obejít. Jenže to má hned dva háčky.
Tím prvním je,
že členská základna ČSSD je relativně malá. Vydělíme-li počet členů ČSSD počtem
obvodů pro jednotlivé volby, zjistíme, že o kandidátkách v krajských a
sněmovních volbách bude hlasovat přinejlepším pár tisíc členů v každém
kraji, o kandidátkách pro volby do Senátu pak pár stovek.
Pro stranické
šíbry na místní, okresní a krajské úrovni nemusí být problém tak malým počtem
hlasujících manipulovat. Jinými slovy, vnitrostranické referendum může být
účinné coby skutečný hlas členstva kupříkladu v německé nebo rakouské
sociální demokracii, které mají statisíce členů. U nás se s „demokratičností“
referenda pojí spíše řada znepokojivých otázek.
Další otázkou
je, zda vedení strany okolo Bohuslava Sobotky, skutečně zná „své
pappenheimské“. Jak jsme viděli kupříkladu při volbě prezidenta, většina členů
i sympatizantů strany byla mnohem blíže Miloši Zemanovi, který reprezentoval
jakýsi postkomunistický „revival“, se všemi k tomu patřícími politickými
patologiemi, než Jiřímu Dienstbierovi, který byl symbolem moderní levice.
Není jasné, proč
si vedení ČSSD slibuje, že takovéto členstvo navolí na kandidátky představitele
moderní levice. Mnohem větší šanci na úspěch mohou naopak mít škromachovské
typy.
Dalším problémem
vnitrostranického referenda je jeho snadná manipulovatelnost. Mnozí si ještě
vzpomenou, jakým fiaskem bylo v tomto směru na konci roku 2002
vnitrostranické referendum, které vyneslo do role prezidentského kandidáta
Miloše Zemana, jehož Špidlovo vedení strany v této roli nechtělo.
Je sice pravda,
že v současném referendu obdrželi členové strany hlasovací lístky poštou,
a navíc musejí vyplnit tzv. verifikační lístek—tedy čestné prohlášení, že
hlasují právě oni. V roce 2002 bylo možné vyplnit i formulář, který byl
otisknut v novinách, a identita hlasujících se
příliš nekontrolovala, takže pro tehdejší šloufovské okolí Zemana bylo snadné
referendum takříkajíc „zmáknout“.
Jenže možnost
skupovat hlasy v podobě skupování hlasovacích lístků, nebo v podobě
nabízení různých výhod hlasujícím, existuje i nyní. V české politice by
něco takového nemělo být problémem pro lidi, kteří dokázali v minulosti
ovlivňovat politiku s pomocí převzetí celých základních organizací.
Politické velrybářství může být v případě referenda—při stávajícím malém
počtu členů—dokonce ještě snadnější.
Velkým rizikem
referenda je i malá účast. Převážně postarší členstvo ČSSD nevyniká aktivismem,
což vidíme při volbách. Co může být považováno za solidní účast
v referendu, a co už za fiasko, bude přitom nakonec předmětem diskuse mezi
skupinami soupeřícími v ČSSD o moc.
Sobotka a jeho
lidé tedy musejí doufat v jakýsi zázrak. Potřebují, aby se referenda
účastnil počet členů větší než malý (přičemž budou muset vyhrát bitvu o
intepretaci toho, co takovým počtem je) a zároveň musejí doufat, že hlasující
jejich reformy schválí.
I když se tento
krok podaří, skutečná rizika přijdou až při hlasování členů strany o podobě
kandidátek. Jak už bylo řečeno, je totiž velkou otázkou, zda většinově
„postkomunistická“, spíše než moderní levicová strana nakonec nevybere na
kandidátky lidi, kteří Bohuslava Sobotku a jeho spojence v čele strany
postupně zlikvidují a pro které je programová „modernizace“ jen zdrojem
posměchu.
Deník Referendum, 25.7.2014