Existují dva
základní pohledy na to, jak si politicky poradit s procesem ekonomické,
finanční a technologické globalizace.
Ten první je
založen na předpokladu, že fungují-li trhy dnes globálně, musí globálně
fungovat i politika. To se ovšem zatím příliš neděje. Globalizace politiky
naráží na existenci národních států a řady kulturně-civilizačních překážek.
Druhý pohled
je založen na předpokladu, že národní státy nejsou vůči procesu
ekonomické globalizace bezbranné. Mají prý celou řadu nástrojů, jak znovu
ustavit nadvládu (národní) politiky nad ekonomikou. I když uznáme, že trhy dnes
fungují globálně, národní státy se prý nejen nemusejí automaticky podřizovat
jejich diktátu, ale mohou při chytré strategii najít v globální ekonomice
svoji specifickou „parketu“.
Zejména
v Evropě jsme dnes svědky pokusů „renacionalizovat“ politiku. Proces
politické integrace byl prý příliš rychlý, lidé na něj nejsou připraveni.
V nedávných volbách do Evropského parlamentu dokonce v některých
velkých evropských zemích zvítězily nacionalistické strany, které odmítají
nejen současné modely přistěhovalecké politiky, ale také další politickou
integraci v Evropě.
Zároveň jsme
také v některých zemích svědky odklonu od liberální demokracie. Ta byla ve
své tradiční podobě založena na kombinaci vlády lidu, reprezentovaného obvykle
vládou nějaké politické většiny, a ochrany práv jedinců i institucí, které jsou
chráněny před „tyranií“ politické většiny. Zatímco „vláda lidu“ se realizovala
s pomocí demokracie, ochrana práv jedinců, menšin a nezávislých institucí
se realizovala s pomocí liberálního konstitucionalismu a vlády zákona.
Podle
některých protagonistů „renacionalizace“ státu se ovšem model liberální
demokracie ukázal být slabý. Tradiční politické strany jsou prý
v liberálních demokraciích zkorumpované, politický proces je
nevýkonný. Politici, kteří mluví o potřebě
znovuustavit ve svých zemích nadvládu národní politiky nad ekonomikou,
integračními procesy a přistěhovalectvím, proto často nabízejí nějakou formu
„osvíceného“ autoritářství.
Naposledy
tak otevřeně učinil maďarský premiér Viktor Orbán, když prohlásil, že liberální
demokracie se v Maďarsku neosvědčila, a že Maďarsko se chce inspirovat
ekonomicky úspěšnými zeměmi, jako je Čína, Singapur, Turecko, Rusko nebo Indie.
Jistě není náhoda, že společným jmenovatelem všech těchto zemí, s výjimkou
Indie, je autoritářství. Prominentní americký politolog Fareed Zakaria označil model propagovaný Orbánem jako
„putinismus“.
Zásadní
otázkou, která se s možnou „renacionalizací“ politiky národních států
pojí, tedy je, zda se lze tímto směrem vydat bez okleštění liberální
demokracie.
Otázkou také
je, zda je návrat k suverénní národní politice vůbec možný, a zda ve
skutečnosti nejsme v politice nacionalistických vůdců, jako je Marine Le
Pen ve Francii, Nigel Farage ve Velké Británii, nebo Viktor Orbán
v Maďarsku svědky jen cynického
zneužití strachu lidí z důsledků ekonomické globalizace, přistěhovalectví
i zárodků nadnárodní politické integrace v podobě populistické politiky,
která slibuje, aniž by toho mohla dosáhnout, že vrátí politiku plně do rukou
národních států.
Navzdory
slibům těchto politiků se totiž nemění podstata problémů, kterým současné
národní státy čelí. Tedy skutečnosti, že stále větší část ekonomiky funguje
globálně, a že národní státy jsou příliš malé na to, aby globální problémy
mohly řešit s pomocí lokálních prostředků.
Orbán se
kupříkladu rozhodl postavit diktátu velkých, nadnárodně fungujících bank a
penzijních fondů. Mnozí to mohou vnímat jako sympatickou politiku malého státu,
která se odmítá podřídit diktátu globálních trhů. Problém je v tom, že
Maďarsko není pro globální korporace skutečným protihráčem. Pokud se bude
systematicky vzpírat jejich požadavkům a praktikám, jednoduše půjdou jinam.
Maďarsko
není ani velikostí svého trhu, ani nějakou formou specializace pro globální
kapitál natolik zajímavé, aby jeho „revoltu“ dlouhodobě toleroval. Dokonce i
větší státy, jako jsou Francie a Velká Británie, mohou jen těžko bitvu
s globálním kapitálem samy ustát.
Je vcelku
pochopitelné, že mnoha lidem se odbojná rétorika–zpochybňující diktát
globálních trhů a nadnárodní politickou integraci—líbí. A mnohým se
v současné situaci začínají líbit i útoky na údajně prohnilou a
zkorumpovanou liberální demokracii.
Není možná
divu. Liberální demokracie je složitý systém, který klade nemalé nároky na
všechny své aktéry. Může dobře fungovat, jen když je dodržena celá řada
předpokladů, včetně toho, že lidé vědí, jak odpovědně nakládat se svojí svobodou.
Pokušení odevzdat se do rukou „osvíceného“ vůdce, který doma „udělá pořádek“ a
ještě to navíc „ukáže“ nadnárodním institucím a globálním trhům, je nemalé.
Není to ale
řešení. Ač nás někteří teoretici přesvědčují, že globalizace narazila na své
limity, a že jsme—i v ekonomice—svědky jakési „deglobalizace“, reálné
trendy jsou jiné.
Není přitom
překvapující, že frustrace v západních demokraciích ze ztráty výsadního
postavení, které měl Západ vůči zbytku světa po několik století, vede v částech
společnosti k pomýlenému opěvování modelů, jako je ten čínský nebo
k obdivu k „putinismu“ coby symbolu silného vůdcovství.
Tyto modely
přitom nejsou skutečným řešením. Země, v nichž fungují, těží především
z toho, že nabízejí levnou, často otrockou práci, přičemž nedodržují drahé
sociální a pracovně-právní standardy, obvyklé na Západě. A těží také
z toho, že globální kapitál není žádným přítelem demokracie. Mnohem
snadněji se dohodne s autoritářskými vůdci, než s těžkopádnými, na
nejrůznější standardy a složité rozhodovací procedury dbající liberální
demokracie.
Jenže
západní země nenajdou cestu ven z této situace tak, že postupně svoje
politické , ekonomické a sociální modely přizpůsobí Číně, nebo že se
„zputinizují“, jak si to kupříkladu představuje v Maďarsku Orbán. Pokud
chtějí zůstat svobodné a dlouhodobě z procesu ekonomické globalizace
těžit, budou muset jít cestou přesně opačnou, než je „renacionalizace“
politiky.
Budou muset
trpělivě budovat nadnárodní politické instituce, které budou dostatečně
silné—protože „globální“ a demokratické zároveň–na to, aby dokázaly proces
ekonomické a technologické globalizace zkrotit.
Západu se po
2. světové válce podařilo kapitalismus už jednou zkrotit, a naplnit tak heslo,
že kapitalismus je dobrým sluhou, ale zlým pánem. Stalo se tak v rámci
jednotlivých národních států s pomocí sociálních systémů, ekologických
standardů či korupci omezující vlády zákona.
S nástupem
globalizace po roce 1989 se ale trhy opět vymkly kontrole. Patologie, které jim
demokratická politika na Západě zakázala doma, začaly prostě vyvážet jinam. Využily
toho, že fungují globálně, zatímco národní státy jen „lokálně“, ať už o sobě mají jakékoliv iluze, nebo ať už
novodobí nacionalisté vyprávějí jakékoliv politické pohádky o „renacionalizaci“
politiky.
Cestou ven
z této krize je tak nikoliv opuštění liberální demokracie coby nejlepšího
ze špatných systémů, ale její posupná globalizace tak, aby se velká uskupení
politicky integrovaných států dokázala globálním trhům účinně postavit a
přivést je zpět pod kontrolu. To je samozřejmě mnohem náročnější úkol, než
populistické povykování o renesanci národních států. I proto to bude těžké a
výsledek je nejistý.
Novinky, 5.8.2014