Když už se
nějaká aliance zemí rozhodne uvalit sankce na jiného člena mezinárodního
společenství, aby ho kupříkladu potrestala za agresi nebo donutila přijít k
„jednacímu stolu“, je skoro nemožné takovou sankční válku vyhrát, když někteří politici
trestajících států veřejně sankce zpochybňují a nedokáží se spojenci „držet
basu“.
Stejně jako
ve skutečné válce je i ve válce sankcí a protisankcí důležité, která strana
demonstruje větší odhodlání uspět. Vyhrát, jakkoliv je ve válce sankcí
„vítězství“ relativním pojmem, tak může i ta strana, která je
z ekonomického hlediska ve zjevné nevýhodě, což je pravděpodobný scénář i
v současné válce sankcí mezi Západem a Ruskem.
V ekonomické
rovině drží Západ v ruce hlavní trumfy. Rusko coby v podstatě obdoba
ropného emirátu, vyvážejícího převážně suroviny, je v tomto konfliktu v nevýhodě,
protože pro svůj provoz na mnoha úrovních potřebuje západní bankovní sektor ,
jakož i vyspělé technologie, které není samo schopno vyrobit.
Mohlo by
samozřejmě sáhnout až k zastavení dodávek ropy a plynu, ale tím by se
odřízlo od finančních zdrojů, které tvoří většinu
jeho příjmů. I proto zůstává energetické vydírání ve škále ruských protisankcí
až na posledním místě.
Rusko má ovšem
zatím nad Západem navrch, pokud jde o vůli
uspět. Vladimír Putin si byl schopen s pomocí nacionalistické rétoriky
a výkonné propagandistické mašinérie udržet pro svou politiku vysokou domácí podporu.
Vytvořil cosi jako válečnou atmosféru, v níž je většina Rusů ochotná
přinášet na oltář vlasti nemalé oběti. A jak víme z historie, v tom mají Rusové
neobyčejnou výdrž i zkušenosti.
Podíváme-li
se v kontrastu s Ruskem na západní země, vidíme hned několik
problémů, včetně toho, že nějaká forma discipliny a jednoty se mnohem hůře
udržuje ve společenství desítek demokratických zemí, než jen v jednom
autoritářském státu.
Zatímco tedy
politici některých států zdůrazňují odhodlání a potřebu jednoty, v jiných
politici veřejnosti sdělují, že oni sami
v sankce nevěří a mají obavy z jejich ekonomických dopadů. Na svoje názory
mají samozřejmě právo, ale když už se jejich země dobrovolně k sankcím zavázaly,
bylo by nepochybně správnější, kdyby spolu
s ostatními jednotně tvrdili, že Západ ekonomické dopady sankcí i ruských
protisankcí za cenu potřebných obětí ustojí, protože jde o víc, než o
hokynářskou aritmetiku.
Místo toho,
si můžeme užívat úvah předních politiků nejen o tom, že v sankce nevěří,
ale když už se stalo, jak nemuset nic obětovat. Anebo že by se místo sankcí
raději mělo nějak dál vyjednávat–i třeba za cenu politiky„appeasementu“,
nechvalně známé z evropských dějin.
Putinovi
tedy zatím stačí udržovat doma „válečné“ odhodlání a doufat, že nová střední
třída majetných Rusů, která vznikla v posledním čtvrtstoletí, si bude ve
jménu vlastenectví i nadále ochotna odříkat řadu konzumních požitků, na které
si zvykla. Západ má naopak už na začátku tohoto konfliktu „vůlí“ vážné
problémy.
Putin už ví,
že kupříkladu Kypr, Slovensko, Maďarsko a částečně i Česko jsou slabé články
v západní alianci, s nimiž lze „pracovat“, k čemuž má Rusko k dispozici nejen politiku „cukru a
biče“, ale i rozsáhlé agenturní sítě. A že budou zřejmě přibývat další země,
protože zpohodlněné a cynické západní střední třídy jsou ochotné obětovat ve
jménu jakýchkoliv vyšších zájmů jen velmi málo.
Západní
politika se už dávno stala především populistickým nasloucháním tomu, co chce
„lid“. A ten začne brzy reptat. Co mu je do nějaké Ukrajiny—daleké,
komplikované země, o níž nic nevíme? Nebo principů mezinárodního práva, když
ztráta ruských trhů bude znamenat ztrátu pracovních míst a zisků? Nebylo by
lepší Rusko konstruktivně „pochopit“?
Jinými
slovy: protože válka sankcí je na obou stranách především útokem na pohodlnost,
vyhraje nakonec ta strana, která se je ochotná se něčeho vzdát. A jako taková
se momentálně jeví spíše ta ruská—se všemi možnými následky, které to může mít
pro budoucnost Evropy.
Právo, 23.8.2014