Někteří sociologové a
politologové argumentují ve světle současných nezdarů zavést plnohodnotnou
demokracii na Ukrajině a v Rusku, které jsou spolu navíc ve vzájemném
konfliktu, že by se Západ měl poučit ze svých nezdarů s demokratizací řady
zemí po 2. světové válce. Pokud budeme tyto nezdary správně analyzovat, možná
prý pochopíme, proč v některých zemích, kterým se Západ pokouší pomoct
s demokratizací nyní, vládnou místo demokratických poměrů oligarchové,
vynořují se fašizující skupiny a panuje obrovitá korupce.
Studium a analýza demokratizace
dříve autoritářských režimů představuje v západní politologii významnou
oblast, a není tedy dobré činit povrchní závěry bez znalosti alespoň
nejvýznamnějších autorů knih na téma demokratizace, jako jsou Samuel
Huntington, Larry Diamond, Alfred Stepan, Adam Przeworski, Robert Putnam,
Fareed Zakaria nebo Ronald Inglehart.
Ačkoliv se v lecčems liší,
shodnou se vesměs na tom, že demokratizace probíhala v několika vlnách,
které měly svá specifika. Poválečná demokratizace přitom nebyla převážně
neúspěšná. Záleželo na tom, v jakých podmínkách byla demokracie zaváděna a
na co mohla či nemohla navázat, pokud šlo o historii demokratizovaných zemí.
Dvěma nejdůležitějšími případy
úspěšné demokratizace přitom byly země, v nichž panovaly velmi odlišné
podmínky—Německo a Japonsko. Podobaly se v tom, že jejich totalitní režimy
byly na hlavu poraženy, a že demokracie v nich byla zaváděna pod kuratelou
Spojených států. Ale zatímco Německo mělo předchozí zkušenosti
s demokracií a právním státem, Japonsko byla nezápadní země, která
zdánlivě žádné předpoklady pro demokracii neměla.
Obě tyto země jsou dnes
modelovými demokraciemi. Jejich demokratizační proces se ale v lecčem
lišil. Zatímco Německo se stalo plnohodnotnou fungující demokracií velmi
rychle, Japonsko dlouho produkovalo vládu jedné strany—jakkoliv její nadvláda
byla opakovaně potvrzována ve svobodných volbách. K plné politické
pluralitě přešlo ale až po několika desetiletích.
Jisté je, že v obou zemích
hrál důležitou roli americký tlak na přijetí moderních ústavních principů,
právního státu a vypořádání s minulostí v podobě kupříkladu
denacifikace.
Je pravda, že se v témže
období ne úplně podařilo demokratizovat řadu zemí, které byly bývalými koloniemi.
To nepochybně souviselo nejen s nerozvinutou občanskou společností a
zaostalými, na vývoz surovin zaměřenými ekonomikami, ale také
s nedostatkem „dohledu“, kterého se dostalo demokratizaci v Německu a
Japonsku.
Neměli bychom ale zapomínat, že i
některé kolonie, které se v té době osamostatnily, přijaly demokracii jako
politický režim, a udržely ho dodnes. Indie je nejdůležitějším příkladem.
Demokratizace probíhala
v řadě zemí i v následujících desetiletích. V Evropě se podařilo
demokratizovat nejprve vojenské diktatury v Řecku, Portugalsku a
Španělsku. V roce 1989 pak začala demokratizace zemí, které se zbavily
sovětského komunismu, přičemž je možné argumentovat, že ve středo-východní
Evropě byl tento proces navzdory mnoha chybám neobyčejně úspěšný.
Poměrně jasně se ukázalo, že
nejmenší problémy s demokratizací měly země s alespoň určitým stupněm
západního dědictví. Tedy země z okruhu západního křesťanství, které byly
v minulosti tak či onak vystaveny renesanci, reformaci a osvícenství.
Ukázalo se též, že komunistická
minulost má sice na kvalitu demokracie v těchto zemích negativní vliv, ale
není nejdůležitějším faktorem. Důležitější bylo, jakou měly jednotlivé země
historii před komunismem.
Baltské země s katolickou a
protestantskou tradicí se tak úspěšně demokratizovaly, zatímco kupříkladu
Bělorusko nebo Rusko měly problémy. A všechny tzv. „stány“, tedy bývalé
sovětské republiky ve střední Asii, poměrně rychle sklouzly do autoritářské
vlády.
Obecně byla situace
problematičtější v zemích s byzantskou tradicí a tradicí východní
ortodoxie, v níž náboženství a stát v minulosti srostly dohromady a neujal
se koncept právního státu. Ale některé z těchto zemí se postupně
demokratizovaly. Patří k nim Bulharsko, Kypr, Rumunsko, Srbsko, Makedonie
či Řecko.
Existuje také rozsáhlá literatura
o úspěších a neúspěších demokratizace v Latinské Americe. Tam vznikající
demokratické režimy byly opakovaně nahrazovány nejrůznějšími juntami, ale
v posledních desetiletích převažují více méně demokratické režimy.
Problémem bylo, že USA, které
byly motorem demokratických změn v Latinské Americe, při prvních pokusech
demokratizovat tyto země spoléhaly příliš na procedurální stránku demokracie.
Po pádu či svržení vojenských junt pomáhaly zorganizovat svobodné volby, ale
zanedbávaly podporu pro občanskou společnost a rozvoj liberálního
konstitucionalismu. Právě toto se v posledních desetiletích změnilo.
Podíváme-li se
na současnou situaci, je demokracie poměrně stabilní všude tam, kde vzniklo
tržní hospodářství a občanská společnost. Zakaria ve své knize Budoucnost
svobody připomněl, že není v podstatě znám příklad země s ročním HDP
na hlavu nad 5 tisíc dolarů, která by po ustavení demokracie sklouzla zpět
k autoritářství.
Je to podle něj dáno nejen tím,
že pro demokracii je důležitá existence středních tříd, ale že i občanské
společnosti se daří tam, kde existuje určitá životní úroveň, a lidé nemusí
bojovat o pouhé ekonomické přežití.
Zakaria ale také upozornil, že
demokracii se nemusí dařit ani ve velmi bohatých zemích, jako jsou ropné
emiráty, kde se bohatství získává primárně z jednoho zdroje—tedy vývozu
surovin. Pro politickou elitu a místní
oligarchy je pak snadné organizovat distribuci bohatství centrálně, což
napomáhá udržování nedemokratických poměrů.
V současnosti tak má mnohem
větší šanci stát se časem fungující demokracií Čína, než Rusko. Zatímco Čína má
nyní kvůli pokračujícím ekonomickým reformám fungující tržní hospodářství,
které bude stále složitější centrálně politicky dirigovat, Rusko je
v podstatě obdoba ropného emirátu, v němž příjmy z vývozu
surovin může kontrolovat poměrně úzká skupina politiků a spřízněných oligarchů.
Nadějí je, že pokud bude relativní ekonomická prosperita v Rusku
pokračovat, podaří se vzhledem k industriálním tradicím vzniklým během komunismu
vytvořit i fungující tržní hospodářství.
Největším problémem pro
demokratizaci zůstávají teokratické režimy v islámském světě. Ukazuje se,
že k úspěšnému fungování demokracie v mnoha těchto zemích bude buď
zapotřebí sekulární revoluce, kterou kdysi spustil v Turecku Ataturk, nebo
obdoby náboženské reformace, kterou si prošlo křesťanství.
Ale ani v islámských zemích
není situace černobílá. Některé, jako jsou Indonésie nebo Turecko, jsou více
méně fungujícími demokraciemi. Nejhorší
podmínky pro demokracii jsou v zemích, kde se kombinují teokratické
tradice nebo náboženský fundamentalismus s ekonomikou založenou převážně
na vývozu surovin, která usnadňuje centrální politickou kontrolu.
Obecně lze ale říct, že ačkoliv
v posledních letech média ráda zdůrazňují především neúspěchy demokracie
či selhání různých demokratizačních pokusů Západu na Středním Východě, počet
demokratických zemí celosvětově stabilně roste. Kvalita demokracie v nově
vytvořených demokraciích není vždy vysoká, ale obecně platí, že čím déle
demokratická vláda vydrží, tím menší je nebezpečí jejího pádu. Navíc se její
kvalita časem zvyšuje tak, jak se lidé demokracii učí.
Je ale též pravda, že nástup
globálního kapitalismu vytváří pro liberální demokracii nové výzvy
v podobě nadvlády nadnárodního kapitálu nad domácími politickými procesy
či negativní rolí velkých peněz na fungování politických stran. Jak tomuto
střetu s globálním kapitálem a oligarchizaci čelit je námětem pro
nejnovější vlnu teoretiků demokracie a pro praktickou politiku národních států.
Novinky, 26.8.2014