Střední
Evropa o sobě nechávala v posledním čtvrtstoletí vědět v protichůdných
zprávách. Na jedné straně zde proběhla za pomoci Západu úspěšná institucionální
transformace, která vedla k vytvoření víceméně stabilní demokracie i
fungujícího tržního hospodářství, což umožnilo připojení regionu k Evropské
unii a dalším mezinárodním „klubům“ západních demokracií.
Na straně
druhé mají středoevropské země s demokracií opakovaně problémy, jako tomu
bylo v éře mečiarismu na Slovensku, v Polsku za vlády bratrů
Kaczynských, nebo jako je tomu nyní za vlády Viktora Orbána v Maďarsku.
Česká republika měla parlamentní demokracii podvazovanou opoziční smlouvou a
nyní politické stranictví u nás pro
změnu nahrazují antipolitické či
oligarchické projekty.
Obecně přežívá
v regionu politicko-společenský étos, který řada autorů označuje jako postkomunismus. Formálně sice fungují
instituce liberální demokracie, ale politická kultura je silně poznamenána neřešenou
minulostí a postoji z dob komunismu. Politické elity i občanská společnost
jsou slabé a panuje neujasněnost týkající se geopolitického zakotvení.
Tragická slabost
politiky ve střední Evropě přitom není až postkomunistický jev. Už
Rakousko-Uhersko bylo považováno v evropském kontextu za jednoho
z nemocných mužů Evropy. Není náhoda, že 1. světová válka vypukla právě
v tehdejší střední Evropě.
Také 2. světová válka měla kořeny ve střední
Evropě, a to zdaleka nejen proto, že Adolf Hitler byl Rakušan. Všechny následnické
státy Rakouska-Uherska, s výjimkou
Československa, se rychle fašizovaly, přičemž i demokratické Československo
nakonec padlo nejen kvůli vnějšímu
tlaku, ale i slabosti svých politických elit v Praze a fašizujícím
tendencím v Sudetách i na Slovensku.
Americký
historik Timothy Snyder mluví o tomto regionu ve svém bestselleru jako o
„krvavých zemích“. To, co tento region v posledním století způsobil—ať už
jako pasivní či aktivní rozbuška nebo aktér tragických událostí—je vskutku
možná nejpřípadnější měřit milióny ztracených životů.
I proto
bychom měli být ve střehu, když se proti současnému úsilí Západu čelit
ruské agresi na Ukrajině–zatím jen víceméně mírnými sankcemi–zformovala ihned
opozice právě v podobě postojů premiérů České republiky, Slovenska,
Maďarska a Rakouska. Ať už si myslíme o možných řešeních konfliktu
s Ruskem cokoliv, jisté je, že střední Evropa obvykle nemá dobré politické
instinkty při řešení konfliktů, které přesahují její provinciálně-maloměstské obzory,
zděděné už z dob monarchie.
Střední
Evropa se pokoušela hrát v posledních dvou desetiletích konstruktivní roli
v podobě Visegrádské skupiny, v níž velké–a dokonce ani komunismem
nezlomené–Polsko geopoliticky „kotvilo“ tři menší, politicky ne vždy
srozumitelné země. Varováním by mělo být, že se v současné krizi jasně
prozápadní Polsko Středoevropanům vzdaluje, a společný jazyk našly tři menší
země Visegrádu s tradičně oportunistickou Vídní.
Což o to,
„disidentský“ postoj hned několika zemí bývalého Rakouska-Uherska, který nabádá západní
jestřáby ke smířlivosti nebo opatrnosti vůči Rusku, by nebylo nutné hned
zatracovat, kdyby ovšem vycházel ze srozumitelného politického diskurzu, a
nejevil se spíše jako další produkt historickými kalamitami ohnuté páteře
těchto zemí. Navíc zemí, v nichž existují i 25 let po pádu komunismu silné
ruské „páté kolony“, a v nichž intenzivně operují ruské agenturní sítě i mafie.
Vladimír
Putin, jako každý dobyvatel, používá taktiku „rozděl a panuj“. Bylo by pěkné,
kdyby se reakce středoevropských premiérů ukázaly být hlasy rozumu. Bohužel ve
světle historie našeho regionu se spíše zdá, že Putin našel
v dezorientované a politicky slabé střední Evropě svého trojského koně.
Právo, 3.9.2014