Putin a evropské hodnoty

Ruský prezident Vladimír Putin
v reakci na možné zpřísnění sankcí Evropské unie vůči Rusku kvůli
přítomnosti ruských vojáků na jihovýchodní Ukrajině v televizním rozhovoru
vyčetl Západu „zradu demokratických ideálů“.

Zeptal se ironicky, v čemž
prý spočívají takzvané evropské hodnoty. „Podpora státního převratu na
Ukrajině, uchopení moci se zbraněmi a potlačování těch, kteří nesouhlasí, za
pomoci ozbrojených sil—co to je?“. Evropským kolegům je třeba připomenout
jejich vlastní ideály, dodal Putin.

Podle něj by se mělo začít
diskutovat o vytvoření státu pro jihovýchodní Ukrajinu, který by chránil
legitimní zájmy tamních obyvatel. Mír prý nenastane, dokud neskončí operace
ukrajinských sil proti separatistům.

Tato Putinova slova jsou
pozoruhodná hned z několika důvodů. Nejen proto, že po období mlžení
ohledně toho, co Rusko na východě Ukrajiny vlastně chce, konečně otevřeně řekl,
že cílem má být vytvoření jakéhosi nového státu.

Jsou pozoruhodná též proto, že je
pokaždé náznakem silné frustrace z toho, že se věci nevyvíjejí podle plánu, když
nějaký diktátor, který demokracií otevřeně pohrdá, začne demokratickým zemím
vyčítat, že zrazují demokratické ideály.

Á propos, jaké evropské hodnoty
EU konkrétně vlastně na Ukrajině zradila?

Unie nabídla Ukrajině asociační
dohodu, k níž ji nijak nenutila, ani nutit nemohla. Prezident Viktor
Janukovyč tuto dohodu na poslední chvíli pod tlakem Kremlu odmítl podepsat,
čímž spustil revoluční dění na Majdanu. Ačkoliv země EU obecně sympatizovaly s tímto
děním (koneckonců jeho étos byl silně proevropský), EU nepodporovala násilný „státní
převrat“.

Naopak: představitelé tří
evropských zemí dohodli ve snaze ukončit revoluční vření s prezidentem
Viktorem Janukovyčem plán na vypsání předčasných voleb, který se ovšem vzápětí
zhroutil ve světle zpráv o střelbě do demonstrantů na Majdanu, které obrátily
proti Janukovyčovi i část ukrajinské armády.

To jsou fakta. Není známo, že by
některý evropský státník nutil Janukovyče, aby ze země uprchl kvůli sílící
revoltě, kterou střelba do demonstrantů vyprovokovala. Asi věděl, proč prchá.

EU mohla samozřejmě trvat na
dohodnutém plánu s tím, že se má Janukovyč vrátit zpět, ale bylo prostě
pozdě. I proto, že z dokumentů nalezených v Janukovyčových luxusních
sídlech se vynořoval obraz obrovské korupce.

A je zde ještě další rovina
vývoje na Ukrajině. „Státní převrat“ zbavil Ukrajinu proruského Janukovyče, ale
nebyl namířen proti etnickým Rusům. Jediným demonstrativně nepromyšleným krokem
nového režimu bylo přijetí jazykového zákona omezujícího používání ruštiny jako
úředního jazyka. Nikdo, dokonce ani ultranacionalistické síly, které se na
Majdan nabalily, ale neorganizoval pogromy na Rusy.

Přesto Rusko ospravedlnilo svůj
zábor Krymu, jímž brutálně porušilo řadu platných mezinárodních dohod, nutností
chránit etnické Rusy. Přitom Kreml lhal o přítomnosti svých vojáků stejně, jako
lže nyní.

Zatímco „zelení mužíčci“ na Krymu
byli prý jen neuvěřitelně dobře vyzbrojení a vycvičení domácí separatisté (jako
hrdinové z řad ruské armády byli vyznamenáni Putinem až později), nyní prý
bojují na východní Ukrajině ruští vojáci ve „ve svém volnu“! Vysvětlováním
toho, jak se jim podařilo na „dovolenou“, kterou tráví válčením, přivézt tanky,
děla a minomety, se Kreml neobtěžuje.

Právě proto, že demokracii vůbec
nerozumí (natož aby měl právo o demokratických hodnotách kázat), si Putin evidentně
myslí, že veřejnost na Západě může opíjet stejným rohlíkem, který mu docela
dobře zatím slouží v Rusku.

Toto soustavné ruské lhaní by
bylo možné přejít s tím, že lež je tradičním nástrojem ruské politiky.
Jenže když Putin zároveň poučuje Západ o demokracii, přejít to nelze.
K demokratickým ideálům totiž patří i potřebná míra pravdomluvnosti,
kterou přes všechny naše problémy transparentní politické procesy
v pluralitní společnosti obstojně zajišťují.

Jenom diktátor, který o
demokracii opravdu nic neví, může s klidnou tváří tvrdit, že EU, složená
z 28 demokratických zemí, v nichž ve všech panuje velká míra vnitřní
kontroly veřejnosti nad politikou, by mohla nepozorovaně zorganizovat státní
převrat na Ukrajině.

Pokud jde o Putinův plán vytvořit
na jihovýchodní Ukrajině nový stát, byl by zcela legitimní, kdyby ho Rusko,
spolu s nějakými relevantními politickými silami na východní Ukrajině,
předložilo k demokratické diskusi v rámci mezinárodního společenství.
Jinými slovy: kdyby namísto Ruskem sponzorované ozbrojené revolty nejprve vznikly
na východní Ukrajině silné politické subjekty, které by požadovaly odtržení
demokratickou cestou, ocitl by se Kyjev v případě neochoty zabývat se
takovými požadavky v mezinárodní defenzivě.

To se ale nestalo. Mnozí
z nás si pamatují záběry z tehdy ještě prosperujícího Doněcku, v němž
ozbrojení „separatisté“ obsadili několik budov a žádali nezávislost. I mnozí
ruskojazyční obyvatelé Doněcka nad jejich počínáním kroutili udiveně hlavami.
Jisté je, že právě tento ozbrojený terorismus, nikoliv až následná ofenziva
ukrajinské armády, v podstatě zničil šance na politické řešení postavení
východní Ukrajiny.

I proto je dost nepraktické, když
právě země, která ozbrojené povstání na východě Ukrajiny zinscenovala a dodnes
ho podporuje, přičemž teď už víceméně otevřeně posílá na východ Ukrajiny „na
dovolenou“ svoje vojáky, žádá „vyjednávání“ a mír. Právě tato licoměrnost
nepatří k moderním evropským hodnotám, a i proto EU dál zpřísňuje
protiruské sankce.

K evropským hodnotám naopak kupříkladu
patří otevřený demokratický proces, který může, ale nemusí vést k odtržení
Skotska od Velké Británie. I východní Ukrajina mohla mít za přispění Ruska
takovou možnost, pokud by o to měli obyvatelé východní Ukrajiny zájem. Jenže
Rusko nespoléhá na evropské hodnoty, o kterých nás nyní Putin poučuje.

Mnozí politici i obyčejní lidé
v Evropě by možná dokonce i dnes neměli nic proti vytvoření nového státu
na jihovýchodě Ukrajiny. Zdá se to být vzhledem k rozdílům mezi východem a
západem země docela logické.

Dokonce i mnozí Ukrajinci ze
západu země by si nejspíš oddechli, a třeba by jim ani nevadilo, že takový stát
je jen ruskou loutkou. To by ale musel být Putin schopen přesvědčit Ukrajinu i
EU, že tím jeho výboje končí, a že budoucnost takto okleštěné Ukrajiny je
budoucností suverénní země. Že tedy zcela závisí na její politické
reprezentaci, zda případně vstoupí do EU či NATO.

Jenže ruskému lídrovi, který
poučuje Západ o demokratických hodnotách, bohužel není možné věřit o nic víc,
než bylo záhodno věřit Adolfu Hitlerovi v Mnichově, kde ujišťoval, že
záborem Sudet nastane konečně mír. I kvůli této historické lekci je dobře, že
Západ tentokrát ujišťování diktátora většinově nevěří.

 Že by „appeasement“—tedy  s pomocí ústupků vyjednaný „mír pro naši
dobu“– mohl tentokrát fungovat, kupodivu věří jen političtí premiéři v několika
středoevropských zemích, včetně nástupnických států té, která byla obětí
Mnichova. Ukazuje se bohužel, že když někomu přerazíte páteř, už se obvykle plně
nezahojí.

Novinky, 2.9.2014 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..