Dlouholetá
ikona postkomunistického tábora v ČSSD Zdeněk Škromach nedávno prohlásil o
dalším zostřování sankcí Západu vůči Rusku, že v současné době vládne ve
většině zemí EU pravice a jestřábi mají zájem o konflikt. Postoje k Rusku jsou
tedy podle něj primárně určovány orientací na pravolevé škále.
Jenže tak
jednoduchá, jak se může jevit od senátorova pověstného bazénku, odkud často komentuje
politické dění, současná politická mapa Evropy není. Rusko-ukrajinský konflikt vytvořil mnohem
více siločar, než jen tu mezi pravicí a levicí, čehož je dokladem i česká
politická scéna.
Začít lze
Škromachovou ČSSD. V ní vidíme jak postkomunistický tábor, který
v podstatě sympatizuje v rusko-ukrajinském konfliktu s Ruskem,
tak pragmatiky a oportunisty, kteří si nejspíš myslí o putinovském Rusku své,
ale bojí se z různých důvodů tvrdšího postupu—zejména kvůli možným dopadům
na domácí ekonomiku. Tvrdší sankce odmítají často nejen s pomocí obecných
úvah o jejich možné neúčinnosti, ale i mlhavých výzev k dalšímu jednání,
které snad přivedou Rusko k rozumu, aniž by to všechno způsobilo další
zbytečné problémy „nám“. K těm patří i předseda ČSSD a současný premiér
Bohuslav Sobotka.
Pak jsou zde
ale sociální demokraté, kteří v podstatě souzní s „jestřáby“, které
kritizuje Škromach. Z pravicovosti přitom kupříkladu ani senátora Jiřího
Dienstbiera, ani ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka nelze podezřívat. Jsou
přesvědčeni, že principiálním viníkem současného konfliktu je Rusko, na které
je třeba spolu se zbytkem EU a USA jednotně tlačit, pokud máme eventuálně
vyjednat řešení, jež jen nezabetonuje Ruskem zinscenovaný rozvrat Ukrajiny.
Je těžké
určit do jaké míry různé postoje formuje morální přesvědčení, nekomunistická či
komunistická minulost, popřípadě větší či menší víra v hodnoty liberální
demokracie a obecně Západu. Jisté je, že rusko-ukrajinská krize u nás vytvořila
dělení do názorových aliancí, které mají jen málo společného s tradičním
pravolevým poštěkáváním.
V
„protiruské“ alianci lze najít nejen řadu politiků ODS, TOP 09 a lidovců, ale
také některé sociální demokraty, zatímco
v té k „Rusku smířlivé“ najdeme kupříkladu nacionalistický tábor lidí okolo
bývalého prezidenta Václava Klause, komunisty, postkomunistickou část ČSSD, ale
také hnutí Úsvit.
A pak je zde–také
napříč politickým spektrem jdoucí–tábor pragmatiků i oportunistů. Ti kladou
důraz na naše domácí zájmy, a celý otravný problém s Ruskem–zatím
zdánlivě daleko za našimi humny–by nejraději nějak s pomocí lavírování a
obecných úvah o smyslu sankcí „odčarovali“. Patří sem nejen Sobotka a většina jeho
souputníků v ČSSD, současný Hrad, ale
také lidé, jako je předseda Hospodářské komory Vladimír Dlouhý i další zástupci
podnikatelů i zemědělců, a také hnutí ANO, pokud za něj zrovna mluví názorově
rozplizlý Andrej Babiš a nikoliv ministr obrany Martin Stropnický.
Rusko-ukrajinská
krize, stejně jako před časem přímá prezidentská volba, tak zase jednou zajímavým
způsobem překresluje zavedené politické stereotypy. Ukazuje, že není možné vše
poměřovat pravicí a levicí,a a že ve skutečných krizích vyplouvají na povrch
v naší historicky traumatizované společnosti i postoje, které rozdělují a spojují veřejnost i politiky na základě jiných
kritérií. I proto by měla být tato krize další výzvou pro ty, kdo na sebe
normálně dští síru v klasických pravolevých sporech, aby zvážili, zda to
občas nepřehánějí a zda neexistují i jiné hodnoty, než ty, které z naší
politiky dělají jakousi zákopovou válku.
Právo, 6.9.2014