Jak už víme, sankce vůči Rusku budou mít
ekonomické dopady i na země, které je uvalují, včetně ztráty pracovních míst.
Je také snadné si spočítat, že závazek členských zemí NATO navýšit vojenské
rozpočty ve světle nových bezpečnostních hrozeb, k nimž NATO řadí i
současné Rusko, znamená, že nebude možné financovat některé potřebnější věci,
než je zbrojení.
Je proto jistě lákavé ironicky napsat,
jak to udělal na stránkách tohoto deníku třeba Jan Keller, že ti, kdo uvalují
sankce odkudsi z pohodlí svých kanceláří, v nichž jim nehrozí ztráta
zaměstnání, by měli jít příkladem v přijetí ekonomického břemene, které
svými rozhodnutími způsobí lidem potřebným.
Stejně lákavé je s morálním
podtextem napsat, že na světě je už dost zbraní. Peněz přitom není dost, takže
vojenské výdaje budeme muset zřejmě navyšovat i na úkor seniorů, postižených,
hasičů a policistů.
Kdybychom žili ve světě, v němž od
reality odtržení politici jen pro své potěšení uvalují sankce na imaginárního
agresora, popřípadě–jako v hollywoodských filmech–utrácí miliardy jen pro
potěšení zloduchů z vojensko-průmyslového komplexu, nemohli bychom
s takovými argumenty než souhlasit. Jenže v takovém světě nežijeme.
Sankce uvalené na Rusko, které ublíží i
nám, nikdo na Západě neschvaluje z nějakého potěšení. Jsou jen pokusem
předejít něčemu horšímu a mají zabránit–když už bychom vše přepočítávali na
ekonomicko-sociální dopady—věcem potenciálně mnohem nákladnějším. Třeba přímé
vojenské konfrontaci.
Můžeme se přít, zda sankce jsou účinné
či neúčinné. Mnozí dokonce tvrdí, že napětí jen zbytečně eskalují. Možná znají
Kreml lépe než většina západních států s jejich zpravodajskými službami a
think-tanky.
Pokud ovšem mají pravdu evropští a
američtí politici, pak by se v případě nicnedělání mohlo stát, že v současnosti
dosti nevypočitatelné a agresivní Rusko bude jednoho dne po zabrání celé
Ukrajiny stát na hranicích střední Evropy. Horečné zbrojení, obnovování povinné
vojenské služby a možná částečná vojenská mobilizace v některých zemích by
možná byly ještě ty nejmírnější a nejlevnější kroky, které by nás čekaly.
Je nepochybně pravda, že zbraní je po
celém světě už dost. Právě evropské země koneckonců vyznávaly v minulých
desetiletích myšlenku, že peníze lépe využijí ve světě se zdánlivě mizejícími
riziky k potřebnějším věcem než ke zbrojení. Americe, která jejich
bezpečnost svými vojenskými rozpočty v rámci NATO financovala, se mnozí
posmívali coby militaristické supervelmoci, ve vleku zbrojního průmyslu.
Rusko, na které si kvůli jeho jadernému
arsenálu nemohou v nějaké otevřené válce troufnout ani USA, si ale
z nějakého důvodu v posledních letech myslí, že i západní Evropa s jejími
klesajícími výdaji na zbrojení je pro něj bezpečnostní hrozbou, a že má právo
rozhodovat o politické budoucnosti svého „blízkého zahraničí“. Ruský vojenský rozpočet rostl
v posledních letech v průměru o 15 procent ročně a blíží se nyní 4
procentům HDP, což je dvakrát víc, než i v těch evropských zemích, které utrácejí
na obranu nejvíce.
Ruský list Nězavisimaja gazeta letos v březnu napsal s odvoláním na
analýzy Gajdarova ústavu, že ruský rozpočet navíc obsahuje řadu utajovaných
kapitol, jejichž počet narostl za posledních deset let o 50 procent! Když se
takovýto vojenský Otesánek pustí do agrese v zemi na hranicích evropského
Západu, jeví se sankce, jakož i rozhodnutí navýšit v zemích NATO po mnoha
letech vojenské výdaje, jako úplné minimum.
Ano, docela jistě by se takto ztracené
peníze daly utratit za mnohem lepší věci. Ti, kdo nad tím v tisku svých
zemí bědují—zvlášť když jsou někteří nyní europoslanci–by se ale možná měli v prvé
řadě zeptat Vladimíra Putina, proč nás k nesmyslnému utrácení nutí. Rusku,
pokud známo, nikdo v posledních letech vojensky nehrozil.
Právo, 10.9.2014