Jan Keller ve svém jednom textu ironicky
polemizuje s názorem Profesora Jiřího Přibáně, který v nedávném
rozhovoru řekl, že Ukrajina není fašistická, a že takové označení je jen
výplodem Putinovy propagandy.
Keller se ptá, jakými znaky se musí
vyznačovat určitý režim, abychom ho s jistotou mohli označit za fašistický,
a neviděli tak v takovém režimu svého spojence. Nabízí pak výčet některých
jevů na Ukrajině, které dle jeho názoru evidentně mohou tuto zemi řadit
k fašistickým režimům.
Do tohoto výčtu zařadil následující
jevy: fašistické síly obsazují některá místa ve státní správě; oficiální místa
na Ukrajině oslavují člověka, který se pro mnohé stal symbolem krajní
nesnášenlivosti a masakrování národnostních menšin; z parlamentu
v Kyjevě byli násilím vyvlečeni právoplatně zvolení poslanci; jeden
poslanec byl zbit a hozen do popelnice; vláda, která vznikla za použití násilí,
ostřeluje a bombarduje nejen separatisty, ale i vlastní civilní obyvatelstvo; u
některých jednotek byly na zástavách zdokumentovány nacistické symboly.
Keller vyzývá Přibáně, aby prozradil,
jaké znaky musí mít režim, abychom ho mohli prohlásit za fašistický. Do té
doby, než Přibáň tak učiní, můžeme prý označovat režim na Ukrajině diplomaticky
jako „ušpiněnou demokracii“ Je to ironická narážka na to, že Přibáň razí termín
„ušpiněná lidská práva“ proti těm, kdo tvrdí, že lidská práva jsou jen západní
ideologie ospravedlňující nejrůznější zločiny.
Jelikož ale Keller nastolil svoje otázky
a pochyby nejen ve formě přímé polemiky s Přibáněm, ale i obecněji, jistě
uvítá, když mu odpovědi na jeho palčivé otázky ohledně Ukrajiny nabídnou i jiní
autoři než Přibáň. Zde jsou.
Je
Ukrajina fašistická?
Začněme tím, že Kellerův výčet jevů,
které ze současné Ukrajiny podle něj evidentně činí fašistický stát, je značně
účelový a nepřesvědčivý.
Za prvé: to, že lidé, které lze označit
jako fašisty, obsazují některá místa ve státní správě nebo dokonce ve vládách,
nečiní z dané země fašistický stát.
V Itálii byla v jednu chvíli
spojencem vládnoucího Silvia Berlusconiho neofašistická Národní aliance Gianfranca Finiho. V Rakousku
spoluvládli jeden čas extrémně pravicoví Svobodní. Na Slovensku byla součástí
koalice vedené Robertem Ficem Slovenská národní strana, vykazující mnohé znaky,
které Keller považuje za fašistické, včetně adorace některých bývalých politiků
fašistického Slovenského státu. V Polsku byl součástí vládní koalice
Andrzej Lepper s jeho extrémistickou Sebeobranou. V Maďarsku má
nemalé slovo fašistická strana Jobbik. V Německu sedí v některých
spolkových zemích v parlamentech neonacisté, kteří evidentně tíhnou
k historickému odkazu Adolfa Hittera.
Činí to
z těchto zemí fašistické země?
Za druhé:
pravda, parlament na Ukrajině byl „restrukturován“ bez řádných voleb– v důsledku
revolučního dění na Majdanu. Keller ovšem zapomíná zmínit, že někteří poslanci
spříznění s Viktorem Janukovyčem nebyli „vyvlečeni“ jen proto, že si to
usmysleli jacísi fašisté, ale proto, že Janukovyč a spol. nařídili
v určitém okamžiku palbu do demonstrantů, která vyústila v masakr
lidí, kteří jako fašisté věru nepůsobili. Jako „fašistický“ převrat to nezní.
Za třetí:
současná ukrajinská vláda nevznikla za použití násilí; vznikla v důsledku
násilí. Prezident Porošenko byl demokraticky zvolen, vláda bude brzy obměněna
na základě svobodných voleb.
Tato
vláda i prezident Porošensko možná mohli postupovat při boji se separatisty
jinak, ale otázka je jak? Na rozdíl od skvěle vycvičených „separatistů“,
z nichž mnozí byli Rusové na „dovolené“, dostávající nejmodernější
vojenskou techniku z Ruska, měla ukrajinská vláda k dispozici jen
špatně vycvičenou, těžkopádnou armádu, prošpikovanou ruskými agenty, která
neměla k dispozici specializovaná komanda vlastních „zelených mužíků“, aby
separatisty zneškodnila chirurgickými zásahy bez ztrát na životech civilistů.
Co je fašismus?
Pokud jde
o znaky fašistického režimu, uvádí se nejčastěji autoritativní a vůdcovský
princip, vypjatý nacionalismus, militarismus, jakož i silná ekonomická role
státu chápaného korporativisticky.
Ukrajina ani při nejlepší vůli tyto znaky
nenaplňuje, kromě snad vypjatého nacionalismu, který se v ní ale probudil
teprve při střetu s Ruskem. Zato všechny výše zmíněné znaky perfektně
vystihují situaci v Rusku.
Vladimír Putin je ztělesněním autoritativního a
vůdcovského principu par excellence. Nikdo
na Ukrajině s ním nemůže v tomto směru soutěžit.
Zatímco na Ukrajině je nacionalismus spíše
obranou reakcí na vnější agresi a konflikt s mocným Ruskem, v Rusku
se už dávno stal novou státní ideologií. Kupříkladu Krym byl obsazen pod
praporem obhajoby práv a zájmů etnických Rusů kdekoliv. Tato politika „půdy“ a
„krve“ je tradičním znakem fašistických a nacistických režimů.
Militarismus jako další znak fašismu najdeme na
Ukrajině (při stavu ukrajinské armády navíc spíše jen jako zbožné přání) opět
jen v reakci na vnější intervenci.
Zato v Rusku je militarismus už nějakou
dobu zcela oficiálním trendem. Nejde jen o to, že Rusko vydává na zbrojení
oficiálně 4 procenta HDP, přičemž dalších až okolo 25 procent státního rozpočtu
je ukryto v tzv. utajených kapitolách. Jde i glorifikaci ozbrojených sil,
roli generálů a bezpečnostních složek v kremelské mašinérii, harašení
zbraněmi vůči okolním zemím.
Možná nejdůležitějším znakem fašismu je pak
nedemokratický korporativismus. Tedy násilné potlačení opozice i názorových
rozdílů ve prospěch jednoho státního „svazku“, tedy umělé jednoty. To se týká
nejen zglajchšaltovaných médií, poslušně šířích státní propagandu, potlačení
politické opozice pod záminkou nutnosti hájit jednotně zájmy státu i národa,
ale i ekonomiky, v níž je potlačena tržní pluralita, protože i ta má sloužit především státu.
Ruští oligarchové už byli dávno přinuceni, aby
sloužili Kremlu. Ti, co se chovají příliš nezávisle, jsou rychle semleti
s pomocí kriminalizace, pokud včas neuprchnou do exilu. Pár jich ale
záhadně skonalo i v exilu.
Ukrajinští oligarchové jsou ve srovnání
s těmi ruskými jen malé ryby. Navíc ani současný ukrajinský prezident, sám
označovaný za oligarchu, nemá prostředky, aby ostatní oligarchy donutil
k takové poslušnosti, jakou vykazují ruští oligarchové vůči Kremlu.
Doufejme tedy, že se podařilo Janu Kellerovi
nabídnout alespoň několik odpovědí na jeho palčivé otázky ohledně fašismu. Pokud
chce opravdu vědět, jaké znaky musí nějaký režim splňovat, aby mohl být
považován za fašistický, lze mu poradit, ať se zaměří spíše na Rusko než
Ukrajinu. Ta má jistě mnoho problémů, včetně svých fašistů. Ti tam ale na
rozdíl od Kremlu zatím nevládou.
Novinky, 8.10.2014