Proč jsou české Vánoce jen pohádka

Různé národy
slaví Vánoce různě, ale ve většině hraje důležitou roli jejich náboženská
dimenze. U nás jsou Vánoce celkově jen jakási Pohádka.

Což o to,
pohádkové postavy, které nosí dárky, jako je Santa Klaus, Noel, Děda Mráz, atd.
hrají roli i v jiných kulturách, ale téměř nikde jinde se nesetkáváme
s tím, že Vánoce jsou pojímány celkově jen jako Pohádka—nejen pro děti,
ale i pro dospělé.

Vánocům coby
pouhé Pohádce je u nás důsledně podřízena i mediální dramaturgie.
Na televizních stanicích je sice možné najít i přenosy kázání
z různých kostelů nebo vážnější debaty o náboženském poselství Vánoc, či o
náboženství obecně, ale celkově převládají pohádky.

I filmová a
televizní nabídka v jiných západních zemích je v době Vánoc vychýlena
směrem k moralistním dílům s takříkajíc „vánočním“ vyústěním, ale
nikde jinde se nelze setkat s totální nadvládou pohádek jako u nás–navíc
často pohádek, které nemají s náboženským poselstvím Vánoc nic společného.

Jsou
samozřejmě možná různá vysvětlení, z nichž to nejjednodušší je, že
většinově sekulární Češi už dávno usoudili, že Vánoce jsou takříkajíc převážně
jen pro děti. Nebo že jsme ještě stále v zajetí mentality z dob před
rokem 1989, kdy pohádkový ráz Vánoc byl způsobem, jak v oficiálně
ateistické společnosti „podvratně“ trvat na jejich transcendentním nebo,
chcete-li, nadpřirozeném charakteru.

Samostatnou
kapitolou Vánoc pojatých jako pouhá Pohádka pro děti i pro dospělé, jsou pak
individuální televizní a filmové pohádky, jimiž jsme každý rok bombardováni.
Jak už bylo řečeno, s náboženským poselstvím nemají nic společného, a
často ani s obecným poselstvím lásky a dobra, které Vánoce ztělesňují—snad
kromě toho, že pohádky mají dobrý konec.

V českých
pohádkách se navíc pořád dokola objevuje několik základních stereotypů. Kupříkladu
chytrost plebejského „Honzy“, který si zaslouží  nějakou tu princeznu. Pomýlení králové ve
stylu Stanislava Neumanna z Pyšné princezny nebo Jana Wericha
z pohádky Sůl nad zlato. A samozřejmě prohnaní rádcové, kteří odírají
jinak hodného krále i prostý lid.

Pokud lze
v české filmové pohádce, která se už několik dekád točí  v bludném kruhu oblíbených klišé,
vysledovat nějaký vývoj, je to nástup „feministických“ princezen. Což je samo o
sobě zajímavé, neboť to svědčí o posunu ve vnímání  postavení žen nás, jehož pohádkové ztvárnění
předběhlo poněkud natvrdlou českou politiku.

Ve vztahu k Vánocům
je ovšem tím nejzajímavějším postava českého čerta a dalších nadpřirozených
bytostí. Čert je u nás obvykle nikoliv ztělesněním Zla. Tedy žádný ďábel, s nímž
se je nutné vážně utkat, ale především ztělesnění jakési zvláštní blbosti a
rozvernosti.

Čerti
v českých pohádkách jsou dětinské bytosti, které, když už se pokusí o něco
ďábelského, nakonec narazí na nějakého rozšafného chasníka, nebo prostě Honzu,
který si z nich zásadně nic nedělá a nakonec nad nimi zvítězí.

Podobné je
ovšem i české pohádkové pojetí Nebe. Andělé a další nadpřirozené bytosti jsou
často v českých pohádkách jen neškodní zmatkáři., komické bytosti.

Vertikála,
která ve více nábožensky založených společnostech, než je ta česká, dělá
z Pekla a Nebe docela vážnou věc, neboť jde o střet sil Zla a Dobra ve
vyšším slova smyslu, u nás zcela chybí. Zdá se, že takové vážné rozlišování
přitom chybí nejen v českých pohádkách, ale  i v běžném životě. Není divu, že když
pak někdo, jako byl Václav Havel, vážně řekne, že Pravda a Láska zvítězí, je i
on šmahem odmítnut jako součást jakéhosi pohádkového kýče. 

Novinky, 23.12.2014 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..