Ještě ani
neodezněl šok z teroristického útoku islamistů na redakci satirického
časopisu v Paříži a nejeden komentátor je nám připraven vysvětlit, že za
všechno si může zase jednou především sám Západ. Najdeme sice i nemálo
komentářů, které realisticky usuzují, že kořeny islámského fundamentalismu jsou
mnohem hlubší než jen to, že jsou jen reakcí
na západní počínání, ale to mnohé neodradí od analýz typu, že útok
v Paříži, jakož i mnohé další, by se nestal, „kdyby Západ….“
Kupříkladu
kdyby Západ prý nepromyšleně vojensky
nezasáhl v některých islámských zemích. Co na tom, že zatím největší
teroristický útok, tedy útok na USA 11. září 2001, byl spáchán před vojenským zásahem
v Afghánistánu a Iráku. A že vojenské obsazení Afghánistánu bylo především
vedeno snahou USA a dalších zabránit tomu, aby se tento již tehdy zcela rozvrácený stát stal permanentní
základnou Al-Kajdy.
Těm, kdo tak
rádi splétají úvahy o tom, že by se to či ono nestalo, kdyby Západ neudělal to
či ono, nebo si alespoň počínal promyšleněji, stojí za to připomenout, že
teroristický útok z 11. září 2001 byl, zdá se, veden nikoliv primárně pomstou za nějakou konkrétní akci
Západu, ale prostě nenávistí k západní
civilizaci. A že Afghánistán, kde měla
Al-Kajda do té doby bezpečné útočiště, byl rozvrácen primárně nikoliv západní
invazí, ale předešlou sovětskou
invazí, jakkoliv USA jistě udělaly chybu, když ve snaze invazi zastavit vsadily
na vyzbrojení mudhažidů.
I tak dodnes
můžeme číst komentáře, že útoky Al-Kajdy byly vlastně jen reakcí „uražených a
ponížených“ na první válku v Zálivu, jakkoliv během ní USA jen zastavily
agresi Saddáma Husajna, kterého islámští fundamentalisté nenáviděli skoro
stejně jako Západ. I v případě více problematických západních intervencí
na středním Východě a v severní Africe míní někteří komentátoři, že mnohé
problémy, kterým dnes v podobě terorismu a rozvratu v tamních zemích
čelíme, by se nestaly, kdybychom se drželi stranou nebo jednali tak nějak
„promyšleněji“.
Jsou to
svého druhu úvahy z oblasti alternativní historie. Vůbec totiž nevíme, zda
by fundamentalisté, tak jako před rokem 2001 Al-Kajda, a tak jako nyní
kupříkladu Islámský stát, nezískali bez západních intervencí ještě větší vliv,
anebo zda by nyní diktátorské režimy v regionu, v nichž by nikdy neproběhlo
„arabské jaro“, nedisponovaly zbraněmi hromadného ničení. Zcela nejisté pak je,
zda by islámští fundamentalisté Západ nenáviděli méně, kdyby jejich svět
víceméně ignoroval.
Jistě, Západ
se ve vztahu k islámskému světu i jinde chyb dopouští, a je třeba se
z nich co nejvíce poučit. Ale zejména u nás, kde mají různí komentátoři a
politici neustále potřebu Západ
poučovat, by bylo dobré je posuzovat skutečně analyticky, na základě nejrůznějších
zdrojů i v jiných jazycích, nikoliv primárně ideologicky. A také si neustále
připomínat, že jsme dnes jediným civilizačním okruhem, kde můžeme svobodně provozovat
kritiku i sebekritiku.
Útok na
pařížskou redakci byl totiž útokem právě na tuto svobodu, což by i naši tvůrci
slohových cvičení typu „za všechno může nakonec zase jen Západ“ anebo „naše
svoboda je ve světě globálního kapitalismu stejně už jen chiméra“ měli brát v úvahu. Taková tvrzení, jakož
třeba i radikální soudy o „lžiideologii lidskoprávního atlanticismu“ se dobře
čtou v intelektuálních esejích, ale jejich pravdivost trochu bledne tváří v
tvář realitě, jako je třeba ta z Paříže.
Navíc, bez
trochy „západního patriotismu“ a hrdosti na hodnoty, které se v posledních
desetiletích zkoncentrovaly do pojmu „svoboda“ ( o níž bylo nutné svádět ve 20.
století nemalý boj i v rámci
samotné západní civilizace), můžeme nakonec skončit jako apendix civilizačních
okruhů, z nichž se rekrutují tu pařížští teroristé, tu zelení mužíci na
Krymu, tu komunističtí kapitalisté v Číně.
Právo, 10.1.2015