Demokratická
levice v Evropské unii prohrála volby s pravicovými křesťanskými
stranami, z druhé strany ji svírají euroskeptici, a nemůže tudíž
prosazovat žádné zásadní změny, tvrdí europoslanec za ČSSD Jan Keller. V této situaci dává levice přednost
menšímu zlu, tedy podpoře proevpropské pravice, ačkoliv ta pod vedením Německa
prosazuje konzervativní fiskální
politiku a neoliberální ekonomické recepty.
Politologové,
kteří upozorňují, že evropská levice nedělá nic pro snižování rostoucích rozdílů
mezi chudými a bohatými v Evropě , ani proti dušení celých států dluhy, by
prý měli vědět, že politici nemohu vyměnit voliče.
Taková
obhajoba „nicnedělání“ je „pozoruhodná“. Zcela totiž pomíjí, co je důvodem této
tristní situace. Tím je skutečnost, že evropská levice už několik dekád nenabídla
žádný radikálnější program, který by
čelil ofenzivě neoliberalismu. Nedokázala to dokonce ani po světové ekonomické
krizi z roku 2008, a to je už co říct.
Tento fakt
lze analyzovat různými způsoby. Kupříkladu tak, že žádný účinný levicový recept
na neoliberalismus, a s ním spojený růst nerovností všeho druhu,
neexistuje, což by ovšem znamenalo, že levice je víceméně zbytečná. Nebo třeba
tak, že po období velkých úspěchů sociálního státu už dávno není „modernizační“
silou, ale naopak jen údržbářem systému.
Co kdyby ale
namísto defétismu nabídly evropské levicové strany–v ideálním případě společně–skutečně levicový program?
Kupříkladu
v podobě nabídky, že pokud zvítězí právě ony, spustí globální ofenzivu
proti daňovým rájům, boj za koordinované oddlužení Evropy s pomocí masivního
odepsání nesplatitelných dluhů, jakož i celoevropské tažení za skutečnou
solidaritu, která by výrazně snížila rozdíly mezi chudými a bohatými jedinci,
regióny a státy? A že aby toho mohly dosáhnout, budou aktivně vysvětlovat
voličům, proč je nutné výrazně urychlit proces politické integrace
v Evropě, včetně sjednocení daňové i sociální politiky a regulace kapitálu?
Už dopředu lze
slyšet námitku, že s takovým radikálním programem dnes nelze v EU
vyhrát volby. Námitka je to ovšem jen hypotetická, protože nejen levicoví
politici, ale ani prominentní intelektuálové, žádná nová levicová řešení
nenabízejí.
Sám Jan Keller
naopak bojovně „vystartuje“ proti
každému, kdo jeho ČSSD i evropské levici radí, aby se pokoušela být „modernější“–tedy
že by měla přijít s vlastní radikální
odpovědí na vlnu zásadních změn v Evropě i ve světě, kterou spustil
před čtvrtstoletím nástup neoliberalismu, pád bipolárního světa a globalizace.
Zmíněná
alergie na rady levici možná bohužel souvisí s poznáním, že evropská
levice (a obzvláště pak ta naše, postkomunistická ) není dnes schopná ničeho
jiného než pouhého provozu, v jehož soukolí to občas hlasitě zaskřípe
korupcí a klientelismem. A ustrašené
obrany toho, co ještě zbývá ze sociálního státu a obecně z idejí rovnosti.
Ba co hůř,
část levice ve světle neschopnosti porazit neoliberalismus začíná evidentně
hledat voličskou přízeň ve vodách, kde už loví politické štiky, jako jsou
francouzští lepenovci. I Keller v poslední době především agituje proti
přílivu uprchlíků, kteří nám prý ujídají už z tak se zmenšujícího koláče
solidarity, nebo konspiračně varuje, že za
nejrůznějšími krizemi mohou být tajemné síly
a motivy kryté masivní desinformací.
Pokud by se
demokratická levice vydala tímto směrem,
je možné, že nějaké hlasy od populistů a extrémistů mezi vyděšenými Evropany uloví,
ale trend tím nezmění. Její opakované prohry na evropské úrovni, jakož třeba u
nás i prohry ČSSD se zcela bezideovým hnutím ANO, ukazují, že nikoho pozitivně
neinspiruje. A na strašení máme v Evropě jiné politické borce.
Se svými
krotkými recepty je tak dnes demokratická levice zákonitě nejen pod
tlakem konzervativní politiky, ale i v ohrožení ze strany radikálních levicových
populistů, jako jsou španělští Podemos nebo řecká Syriza. V ohrožení se tak ovšem ocitá i evropská
demokracie.
Právo, 14.1.2015