Panuje „optimistický“ konsensus,
že vítězství radikálně levicového hnutí Syriza v Řecku i posilování
radikálně levicového hnutí Podemos ve Španělsku jsou lokálně omezené
jevy–reakce na ekonomické poměry v zemích, které se dostaly pod tlak Evropské
unie i finančních trhů kvůli svým dluhům.
Vynořily se také názory, že
Syriza a Podemos vlastně ani nejsou primárně levicové, ale především anti-integrační
hnutí. Jsou prý jen jihoevropskou verzí fašistických nebo radikálních
protievropských hnutí ze severu Evropy. Znaménka „levice“ a „pravice“ prý
v současné Evropě ztratila smysl.
Jenže tak jednoduché to není. Syriza
i Podemos mají výraznou radikálně levicovou agendu, která je nikoliv primárně
odmítnutím myšlenky evropské integrace, ale neoliberální logiky, která v EU
převážila. Je tudíž i reakcí na selhání demokratické levice, která se stala „údržbářem“
neoliberálního řádu.
Sociální demokraté se sice brání,
že už dlouho mluví, doma i na evropské úrovni, o problémech, jako jsou rostoucí
rozdíly mezi bohatými a chudými jedinci, skupinami i celými státy, o masovém
odlivu peněz do daňových rájů, či o dluhových pastích, do nichž padají celé
státy, ale nemají prý sílu nic prosadit. Nemohou prý za to, že evropští voliči
dávají většinově přednost pravici.
Nenadělají prý nic ani se
zabetonovaným řádem, který nahrává pravici. Vždyť jsme to mohli vidět v posledních
dnech: instituce, jako je Evropská centrální banka, jakékoliv „levicovější“
řešení vůči Řecku „zazdí“.
Co na tom, že v tomto
zdůvodnění chybí odpověď na otázku, zda demokratická levice nepomohla svoji
oportunistickou politikou v posledním čtvrtstoletí sama tento řád
zabetonovat. Vždyť se ani nepokusila nabídnout radikálnější program. Údajně
proto, že se dnes s takovým programem nedají vyhrát volby. Předpokládal by
intenzivnější evropskou politickou integraci i společnou fiskální a sociální
politiku, a na to nejsou prý evropští voliči připraveni.
Z tohoto defétistického
krčení ramen nyní těží radikální levice.
Ta už ovšem nechce svoje řešení nabízet skrze sjednocenou Evropu, ale
skrze nacionalizaci politiky a možné spojenectví s nedemokratickými
režimy.
Bylo by lákavé uvěřit, že Syriza
a Podemos jsou jen lokální jevy. Jenže co když je to tak, že zatímco extrémně
pravicové strany, coby reakce na evropskou integraci a imigraci i různá selhání
tradiční pravice už nějakou dobu existují jako významné síly v téměř všech
státech EU, jsme nyní svědky nástupu extrémně levicových stran? Jejich zpoždění lze vysvětlit tím, že po pádu
komunistických režimů v roce 1989 byla radikální levice považována za
přežitek.
Její šance přitom neradno
podceňovat. Reaguje totiž na jevy, které jsou ve svých důsledcích ničivější pro
evropské střední třídy než nezvládnutá imigrace nebo oslabování národních států,
kterými se živí extrémní pravice.
Reaguje na ničení celých států
i životní úrovně středních tříd a na rostoucí sociální rozdíly.
Demokratická levice mela šanci se
výše zmíněným ničivým trendům postavit, ale rozhodla se jen zmírňovat jejich
důsledky, aniž by byla ochotná „vyhlásit válku“ jejich příčinám. Protože je
„demokratická“ mohla se tato „radikalizace“ odehrát v rámci demokratických
struktur s pomocí nástrojů, jako je účinná regulace nadnárodního kapitálu.
Neodehrála a radikální levice toho
nyní využívá. A bohužel je ochotná tak činit i za cenu rozbití
liberálně-demokratického řádu a evropské integrace. Jsou tedy před námi zřejmě zase jednou „revoluční časy“ se všemi možnými–z evropské
historie nikoliv neznámými–důsledky.
Právo, 16.2.2015