Vojenská moc prý
nemůže zajistit bezpečnost v post-bipolárním, globalizovaném světě. Je
proto čas začít s budováním multilaterálního světového pořádku a hledat
negociační režimy, které generují důvěru. Toto jsou stěžejní teze z textu
Václava Bělohradského „Konvoj iluzí a skutečnosti“ (Právo, 28.3.2015).
Vize negociačního
režimu, který pomůže vybudovat stabilní multilaterální pořádek, je na první
pohled velmi pěkná. Existuje ale bohužel jen v deklaratorní rovině.
Její autoři nám
neprozradí, jak budovat takový negociační režim kupříkladu s Al-Kajdou,
Boko Haram nebo Islámským státem. Anebo,
zůstaneme-li na úrovni mezistátních vztahů, jak budovat negociační režim
generující důvěru kupříkladu se současným autoritářským Ruskem, aniž by se
nakonec ukázalo, že jde jen o další verzi chamberlainovského „míru pro naši
dobu“.
Neokonzervativní
iluze Bushovy administrativy o tom, že USA jako vítěz studené války mohou
vnutit zbytku světa svoji vůli, jistě částečně přispěly k současnému bezpečnostnímu
chaosu ve světě. Nezdá se ovšem, že snahy Baracka Obamy generovat důvěru nabídkou
„resetu“ Rusku, odmítnutím vojenské intervence v Sýrii, stažením vojsk
z Iráku a trpělivým vyjednáváním s Iránem o jeho jaderném programu,
zatím vedly k lepším výsledkům.
Můžeme se přít, proč tato
Obamova umírněnost neuspěla a proč se nepovedl „reset“, ale většina z nás je nejspíš vděčná, že bezpečnost
Česka nyní nestojí jen na nějakém negociačním režimu, který si Kreml vykládá
podle svých potřeb. Na rozdíl od
Ukrajiny tak naštěstí nemusíme řešit , zdá nás Kreml nadále považuje za
součást své říše, jejíž rozpad byl podle
Putina největší tragédií 20. století.
„Ozbrojený chaos“ současného světa je vskutku znepokojivý.
Pokud ale někdo opravdu věří, že lze v současnosti negociacemi vytvořit
stabilní bezpečnostní systém na globální úrovni, ať prozradí jak na to. Tedy, kdo,
s kým, jak a o čem má vyjednávat. A jaké ústupky může ta která strana,
zejména ta demokratická, učinit s důvěrou, že nebudou cynicky zneužity tou
druhou. A co si počít s víceméně nefunkční Organizací spojených národů.
Když píše o lepším
světovém pořádku právě Bělohradský, je těžké si nevzpomenout na jednu
z jeho definic kýče, podle které kýč odtrhuje naše slova a jednání od
historické krajiny, do níž patří. Kýč slibuje nastolit takový stav společnosti,
v němž vymizí politická politika, protože mezi našimi hodnotami a zájmy
zavládne harmonie.
Chce se říct, že tato
definice docela dobře pasuje i na mezinárodní politiku. Svět je v éře
globalizace nejrůznějšími způsoby propojený, ale také nejrůznějšími způsoby
rozdělený. Svým způsobem více než před pádem bipolárního světa, jehož svého
druhu jednoduchý narativ dvou supervelmocí dělících si svět se po roce 1989
rozpadl do množství soupeřících národních, civilizačních a náboženských příběhů
s nároky na universální platnost.
Do světa kýče, který
nemá s reálným stavem světa příliš společného, tak bohužel patří i de facto morální apely, abychom ve světě,
v němž nedošlo, jak si někteří naivně představovali, ke konci historie
v podobě globální hegemonie liberální demokracie, opustili vojenskou moc—a
tedy i příslušnost k vojenským aliancím. A generovali skrze negociace vzájemnou
důvěru, která vytvoří nový multilaterální pořádek.
Zájmy demokratických
zemí, autoritářských režimů, teokracií a různých teroristických organizací se dnes
prostě v nějakém společném negociačním režimu jen stěží mohou protnout. A i dnes bohužel většina
těchto aktérů mnohem lépe rozumí síle než vyjednávání, jakkoliv takové
používání síly už od vynálezu nukleárních zbraní balancuje na hraně
nemyslitelného.
Právo, 31.3.2015