Premiér
Bohuslav Sobotka se nechal slyšet, že pokud vláda nevysloví souhlas
s cestou prezidenta Miloše Zemana do Moskvy, bude to skandál. Žádná vláda
prý v minulosti prezidentům jejich zahraniční cesty nezarazila.
Mohli bychom
ovšem argumentovat, že skandálem zrovna tak bude, když Zeman do Moskvy pojede.
Nezbývá nám
evidentně, než si vybrat ze dvou možných skandálů, za něž bude—ať už je to ten
nebo ten—odpovědný primárně Zeman kvůli svému rozhodnutí jet slavit konec 2.
světové války do Moskvy v situaci, kdy si to státníci ve spojeneckých
zemích z dobrých důvodů téměř všichni rozmyslili.
Kdybychom ale
odhlédli od osobní roviny, je skutečným skandálem především pokrytectví české vlády, nikoliv jednání
Zemana. Podle ústavy je prezident ústavně neodpovědný a jeho
zahraničně-politické aktivity patří k tzv. kontrasignovaným pravomocem.
To znamená,
že vláda za prezidentovo vystupování v zahraničí nese odpovědnost nejenom
v otázce, zda financovat nebo nefinancovat jeho cestu, ale na mnohem
podstatnější úrovni. Svým souhlasem s jeho cestou ho tam či onam vysílá
jako oficiálního reprezentanta českého
státu, a potažmo sebe samé.
Jinými
slovy: ústavně neodpovědný prezident nepojede s případným vládním
souhlasem do Moskvy reprezentovat sám sebe, i když mu vláda poskytne na cestu
finanční prostředky, ale Českou republiku a její vládu, která je ústavně hlavou
exekutivy u nás.
Když tedy
Sobotka mluví o tom, že by bylo skandální prezidentovi cestu zakázat, měl by
dodat, že svým případným souhlasem vysílá vláda–i on osobně coby premiér–Zemana do
Moskvy jako svého zástupce a
identifikuje se s jeho účastí tam. Na tribuně v Moskvě by ovšem klidně
v takovém případě mohl stát sám Sobotka.
Je tudíž od
něj nanejvýš pokrytecké tvářit se, že má sice se Zemanovou cestou určité problémy,
ale zároveň tvrdit, že zakazovat cestu prezidentovi se prostě nesluší.
V případě vládního souhlasu s cestou pojede prezident do Moskvy jako
vyslanec pana Sobotky, a západní spojenci si to tak nepochybně vyhodnotí.
Sobotka sice
argumentuje, že máme brát v potaz širší souvislosti. Tedy, že nejde o nějaké
vyjádření Zemanových sympatií k současné ruské politice, ale co
nejvhodnější způsob o uctění památky padlých ruských vojáků—i těch, kteří padli
při osvobození naší země. Důležitost takové poklony obětem války nikdo
nepopírá, ale premiér by si měl položit otázku, zda se Zemanem zvolený „způsob
uctění“ památky padlých vskutku musí natolik lišit od zbytku západních
státníků, že z toho bude mít Česká republika (jakož i jeho vláda, pokud
Zemanovu cestu posvětí) zbytečnou ostudu.
Pozoruhodný
argument nabídl ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Prohlásil, že Zemanovi je
těžké říci „ne“, protože byl zvolen v přímé volbě a reprezentuje tudíž i
svoje voliče. O Zemanových voličích ale
v ústavě nic nestojí. Za prezidentovo jednání podle ní odpovídá vláda,
ne jeho voliči. Pokud chce Zeman jet do Moskvy, protože si to údajně přeje část
jeho voličů, ať jede za svoje peníze jako soukromý vyslanec svých voličů, a
památku padlých ve jménu celé České republiky, tedy i svých nevoličů, ať uctí u
nějakého hrobu padlých sovětských vojáků u nás doma.
Na závěr se
také sluší uvést do patřičného kontextu Sobotkova prohlášení o nutnosti uctít
přes 100 tisíc ruských vojáků, kteří
u nás padli. Když už premiér mluví o
vojácích padlých na našem území i jinde, bylo by záhodno, aby se ve světle
současné ruské propagandy i snahách Ruska přisvojit si oslavy, vyjadřoval
přesně. Mohl by nám kupříkladu sdělit, kolik z padlých sovětských
vojáků—alespoň u nás–byli Ukrajinci a další vojáci neruské národnosti. Možná
bychom byli překvapeni.
Novinky, 10.4.2015