Jiří Pehe
Otázka v názvu tohoto článku si neklade za cíl vyprovokovat
Jan Kellera k dalšímu ironickému textu. Je výzvou k vyjasnění pozic,
protože europoslanec za ČSSD a význačný sociolog už nějakou dobu píše texty o
roli současné levice, které mohou být pro leckoho matoucí.
Možné „modernizaci“ levice u nás i v Evropě se
vysmívá. K dílčím změnám v chodu globálního kapitalismu, které by
prosadila demokratická levice, je skeptický. Místo toho navrhuje „obranářská“
opatření, jako je omezení přílivu přistěhovalců, kteří prý ohrožují zbytky
sociálního státu, což se dost překrývá s programem evropské
nacionalistické pravice.
Pokud jde o možnost změnit „současný způsob
globalizace“, který působí velké nerovnosti a ohrožuje sociální stát, Keller
namítá, že evropští socialisté sice mají ve svém programu návrhy na oddlužení
evropských států, vytvoření společné fiskální a sociální politiky, zákaz
daňových rájů a účinnou regulaci kapitálu, ale tyto návrhy jsou prý nerealizovatelné bez radikálních zásahů
do způsobu redistribuce produkovaného bohatství.
Museli bychom prý „sáhnout do vlastnických poměrů“,
protože pokud zůstanou velké nadnárodní korporace v držení hrstky
vlastníků a světové toky financí budou kontrolovány několika obřími bankami,
nikdo nepřiměje kapitál, aby nestavěl proti sobě pracující různých zemí a
kontinentů. Sociálně tržní ekonomika prý byla jen dočasným ústupkem kapitálu,
který trval jen tak dlouho, dokud nedošlo k likvidaci pokusu o
alternativní uspořádání společnosti.
Co přesně ale myslí Keller „alternativním uspořádáním
společnosti“, které bylo zlikvidováno? Máme tomu rozumět tak, že sociálně tržní
ekonomika byla podle něj možná, jen dokud existovaly komunistické režimy, které
měly odvahu na vlastnické poměry „sáhnout“ a tak nastavovaly zrcadlo Západu?
Pokud ano, pak je pochopitelné, proč si myslí, že se vlastně
nemůže už v době postkomunistické nic významného změnit, jen snad bránit
zbytky mizícího sociálního státu! Co když jsou ale zásahy do způsobu
redistribuce produkovaného bohatství možné i postupnou cestou, bez revolučního „sahání do vlastnických poměrů“?
EU je největším ekonomickým celkem a trhem na světě. Je
tomu opravdu tak, že by si při jednotném postupu nemohla vynutit v obchodu
se zbytkem světa dodržování určitých sociálních standardů? A čím jiným než
redistribucí produkovaného bohatství by byla skutečně vnitřně solidární EU se
společným sociálním a fiskálním systémem, která by nepřipustila, aby její
jednotlivé členské státy padaly do dluhových pastí, a která by nemilosrdně
finančně i jinak postihovala podnikatelské subjekty, včetně největších
korporací, které odklánějí peníze do daňových rájů a repatriují zisky mimo
země, kde fyzicky podnikají?
Ano, velký nadnárodní kapitál nikdo „nepřemluví“, aby
sloužil společnosti. Jako první krok by ale úplně stačilo, kdyby EU společně nastavila
nekompromisní mantinely, za nichž může nadnárodní kapitál podnikat na největším
trhu světa.
Toho se dá dosáhnout jen společnou politickou akcí
evropské levice, jakkoliv se může momentálně jevit jako nereálná. Evropští
socialisté sice mají některá z potřebných opatření ve svém programu, ale
kdo o nich kdy slyšel jako o hlavních „bojových“ tezích volebních programů
socialistických stran?
Zřejmě jsou jen na „ozdobu“, když i význačný levicový
intelektuál v čele europoslanců ČSSD rezignovaně soudí, že vlastně nic
není možné změnit. K čemu je ale pak levice?
Právo, 21..2015