Z per komentátorů hlásících se
k levici se dozvídáme, že Evropa by nezvládla integraci statisíců
uprchlíků z Afriky a blízkého Východu. To jsou alarmující prohlášení, ale
je třeba oddělit jablka od hrušek.
Mluvíme zde o statisících uprchlíků, kteří
v Evropě, převážně v Itálii a Řecku, už jsou, nebo o uprchlících,
kteří by se do Evropy teprve rádi dostali? Pokud je řeč o těch prvních, pak
nemá smysl o jejich integraci mluvit v kondicionálu. V Evropě už
zůstanou, protože většinu z nich není kam vrátit.
Tyto uprchlíky přitom nelze držet po
zbytek jejich života v uprchlických táborech. Otázka tedy nestojí tak, zda
Evropa zvládne jejich integraci, ale zda to udělá tak, aby to bylo humánní a
v rámci Evropské unie i spravedlivé. Itálie nemůže za to, že hraničí s Afrikou.
Když se politici v České republice i
v některých jiných zemích brání kvótám v přijímání uprchlíků, maří tak nejen
humánnější pomoc uprchlíkům živořícím v přecpaných utečeneckých táborech v
Itálii, ale ohrožují i evropskou solidaritu. ČR si ji zatím evidentně
vysvětluje spíše jako jednosměrnou cestu. Od EU chceme brát, ale odpovědnost za
kalamity, které se neodehrávají přímo u nás, rádi přenecháme jiným.
Možná bychom si měli občas připomenout, že
když z Československa prchaly statisíce lidí po roce 1948 a pak po sovětské
invazi v roce 1968, západní země jim otevřely náruč. Argument, že byli
více „integrovatelní“ než kulturně odlišní uprchlíci současnosti, neobstojí.
Západ tehdy mohl v souladu s dnešní logikou některých našich
komentátorů tvrdit, že by se vlastně choval „rasisticky“, kdyby uprchlíky z komunistického
Východu přijímal, protože by tak uznával, že nejsou schopni doma si sami
vytvořit slušnou společnost.
Pokud komentátoři varující před neschopností
Evropy integrovat uprchlíky mají na mysli primárně ty, co se do Evropy teprve
chystají, diskuse o tom, jak dál, by měla být co nejvěcnější. Jisté je, řešení
musí být komplexní, přičemž opatření odsouhlasená posledním summitem EU takovým
řešením nejsou. Utečenecká vlna tak bude pokračovat, i kdybychom potopili
většinu pašeráckých lodí.
Pokud nepřijmeme komplexní (a docela jistě
i velmi drahá) řešení–od velkorysé
pomoci i stabilizace situace v rozvrácených zemích, až po získání kontroly
nad severoafrickým pobřežím a vytvoření utečeneckých táborů tam—bude chaotický
příliv uprchlíků pokračovat.
A pak je zde ještě jeden zásadní problém. Strašit
tváří v tvář uprchlické vlně úbytkem našeho blahobytu, fašizací středních
tříd, nebo terorismem, z nás nesejme vinu za zavírání očí před humanitární
katastrofou, k níž Západ svoji
politikou sám přispěl. Nejde přitom jen o zpackané invaze nedávné
minulosti, z nichž je tak lákavé vinit především USA, ale o západní, tedy
i evropské praktikování neoliberální politiky, která má za následek, že nemálo
z našeho relativního blahobytu je dosahováno na úkor zemí, z nichž se nyní valí uprchlíci.
Volání po zabarikádování se za evropskými
nebo národními hranicemi by byla vcelku pochopitelná reakce části pravice, pro
kterou jsou sociální rozdíly v rámci národních států i mezinárodně jen
vedlejším produktem jejího sociálního darwinismu. Když se takové volání ale
ozývá z řad levice, je to zarážející.
V českém případě i pikantní, protože
nejeden z našich starších příslušníků české levice byl v minulosti
členem komunistické strany. Ta, jak známo, hlásala internacionalismus a měla
plná ústa starosti o zbídačené masy.
Současní komunisté, tak mnozí bývalí v
ČSSD, zdá se, mají nyní naopak starost zejména o údajně chudnoucí střední třídu
a národ. Novodobý „proletariát“ valící se do Evropy ze zemí, které jsou
zbídačelé i proto, že se evropské střední třídy chtěly mít dobře bez ohledu na
to, že naše sobecká politika přispívá k růstu nerovností mezi Severem a
Jihem, odmítají s tím, že by nám
to ublížilo.
Je to pravdu smutný názorový posun. Možná
by se tato zkornatělá, národnická středoevropská levice mohla lecčemus přiučit
od řecké Syrizy, která je navzdory velkým problémům Řecka k uprchlíkům
vstřícná.
Právo, 30.5.2015