Průzkumy
veřejného mínění opakovaně ukazují, že volby by nyní vyhrálo hnutí ANO, druhá
by skončila sociální demokracie, a
s velkým odstupem pak ostatní strany. Někteří politologové už mluví
o tom, že se u nás obnovuje systém dvou velkých politických stran, v němž napravo od politického středu převzalo roli
dříve dominantních občanských demokratů hnutí ANO.
Problémy ODS
a TOP 09 jsou přitom dvojího druhu. Na jedné straně je pokles jejich popularity
zapříčiněn ne příliš zdařilým vládním angažmá v letech 2007 až 2013. Na
straně druhé stojí jejich neschopnost postavit se už téměř dva roky na nohy a
oslovit voliče s něčím novým.
Situace na
pravici se u nás v lecčems podobá té na Slovensku. I tam se pravice u
voličů zdiskreditovala korupčními a dalšími skandály, když vládla, jakož i pozdější
nejednotou. A i tam se nedokázala ze svých selhání dostatečně poučit, takže
dodnes zůstává roztříštěná a neschopná čelit hnutí Směr.
Rozdíl mezi
Českou republikou a Slovenskem spočívá v tom, že u nás politické vakuum
vytvořené propadem klasické partajní pravice vyplnilo hnutí ANO. Andrej Babiš
se hlásí k liberální pravici, jeho hnutí je i součástí frakce evropských
liberálních stran v Evropském parlamentu.
Potíž je
v tom, že ANO není skutečná politická strana, a vlastně ani skutečná
pravice. Program hnutí příliš úzce
závisí na rozmarech jeho vůdce a faktického vlastníka, není generován ve
srozumitelném demokratickém procesu.
Důvodů, proč
se klasická stranická pravice nedokáže Babišovi zatím postavit, je více, ale jedním z hlavních je její
roztříštěnost. V zemi o velikosti České republiky je naprostým luxusem,
když o voliče bojují tři parlamentní konzervativní strany: ODS, TOP 09 a
lidovci.
Před osmi
lety byly rozdíly mezi nimi z větší části srozumitelné. TOP 09 vznikla
jako iniciativa konzervativního křídla v rozštěpené KDU-ČSL, z něhož
do nové strany odešla řada politiků. TOP 09 se zformovala také proti
ODS–zejména proti jejím tehdejším kmotrovským praktikám a protievropskému
étosu.
Některé
rozdíly mezi třemi stranami existují v mírnější podobě dodnes, ale mnohé
se mezitím obrousily. Zmenšily se i osobní důvody, kvůli kterým tyto strany nemohly úzce spolupracovat. Nejen
proto, že se změnilo vedení lidovců, ale i kvůli personální obměně ve vedení
ODS, která se navíc také vyvázala z kmotrovských struktur.
Karel
Schwarzenberg v čele TOP 09, Petr Fiala v čele ODS a Pavel Bělobrádek
v čele KDU-ČSL jsou bytostní konzervativci, a i jejich strany mají dnes
velmi podobné programy. Je nevraživost mezi ostatními politiky těchto stran
opravdu tak velká, že by nebyly schopné se dohodnout na spolupráci, popřípadě
dokonce na sjednocení?
Všechny by
přitom měly těm ostatním co nabídnout. Lidovci svoje zakotvení
v křesťanských hodnotách a solidní
členskou základnu, TOP 09 zajímavé osobnosti a politiky evropského střihu,
a ODS výkonné organizační struktury i některé nové tváře. Není důvod nevěřit,
že by preference sjednoceného konzervativního subjektu byly nižší, než je
jejich současný součet, což je okolo 25 procent.
Spíše
naopak. Bylo by tomu tak i proto, že sjednocení těchto stran do jedné
koalice či strany by bylo i významným signálem voličům, že se česká pravice
vzpamatovala. K zastavení populistického hnutí kontrolovaného jedním mužem
by to mohlo stačit.
Zatím si ale
bohužel každá z konzervativních parlamentních stran dál hraje na svém
písečku, takže Babiš se jich nemusí příliš obávat, a pravicoví voliči si dobře
rozmyslí, zda stranám , z nichž každá má potenciál okolo deseti procent,
dávat hlasy.
ČRo Plus, 6.5.2015