Prezident
Miloš Zeman se zjevně snaží využít jakoukoliv příležitost ukázat veřejnosti, že
se svým mandátem přímo „od lidu“ od něj
nelze očekávat, že se bude poslušně podřizovat liteře ústavy. Když ta tedy
kupříkladu jednoznačně praví, že prezident odvolá ministra na návrh premiéra,
můžeme si v podání Zemana užít absurdního představení, v němž se
tváří, že odvolání ministra je jeho rozhodnutí.
Když už ale tento prezident potřebuje neustále
poměřovat svoje politické svaly s vládou a Sněmovnou, měl by si alespoň
lépe vybírat srozumitelná témata. Protahovat nebo odmítat odvolání ministra takovým
tématem není.
V nejposlednější
prezidentské eskapádě Hrad sice nepotvrdil, že Zeman nechtěl odvolat ministra školství
Marcela Chládka , ačkoliv ministr po schůzce s prezidentem tvrdil, že tomu
tak bylo, a on sám tudíž prý musel prezidenta přemluvit, aby premiérovi
vyhověl. Ale už samotné hradní protahování celé záležitosti s tím, že si
chce prezident nejprve s Chládkem promluvit, bylo zbytečné.
Představme
si, že by prezident Chládka odmítl odvolat. Docházel by pan Chládek dál na
ministerstvo a zasedání vlády, kde by předstíral, že dál řídí ministerstvo,
ačkoliv by ho de facto řídil premiérem stanovený náměstek? Pokud by pana
Chládka nechtěli na ministerstvo či zasedání vlády pustit, poslal by prezident
hradní stráž, aby mu probila cestu? Nebo by prezident nechal zřídit kancelář
pro ministra na Hradě, kde by ministr předstíral, že školství dál řídí?
Vláda je tým
sestavený na základě různých politických dohod premiérem. Prezident nemusí
jmenovat do funkce konkrétního premiéra. Tam má volnou ruku, ač o smysluplnosti
jeho volby nakonec rozhodne Sněmovna, přičemž prezident má na sestavení vlády,
která získá poslaneckou většinu, jen dva pokusy.
Jakmile
prezident premiéra jmenuje, jeho role v sestavování vlády se stává mizivou.
A zcela končí, jakmile jmenuje na návrh premiéra celou vládu. Od té chvíle je
vládní tým v rukou premiéra a jeho posvěcení i případný předčasný konec
v rukou Sněmovny. Premiér rozhoduje o odvolání a jmenování jednotlivých
ministrů, prezident jeho rozhodnutí formálně posvětí. Tečka.
Bylo by
osvěžující, kdyby si tuto ústavní násobilku na Hradě zopakovali. Nejen proto,
že ústava zavazuje všechny, i prezidenta, ale i proto, že když si prezident
vybírá absurdní souboje, které nemůže vyhrát, snižuje tím vážnost úřadu.
Právo, 6.6.2015