Do Evropy a USA by se prý rádo
dostalo několik desítek miliónů lidí, přitom absorpční schopnost vyspělých zemí
je jich přijmout zhruba milión, varuje Antonín Rašek (Právo, 16.6.2015). Zřejmě aby hrozbu masové imigrace podtrhl,
dodává, že na světě jsou miliardy lidí, kteří mají méně než dva dolary denně.
Stejně jako mnoho dalších
publicistů míchá Rašek hrušky s jablky, což debatě o současné migrační
vlně příliš neprospívá. Zkusme tedy jablka a hrušky oddělit. Začít lze tím, že imigrant
není totéž co uprchlík.
Uprchlíci jsou lidé v nouzi,
definovaní mezinárodním právem. Většinou jsou lidé, kteří i navzdory tomu, že
mají pár dolarů na den, se na emigraci ze svých domovů nijak nechystali. Byli
vyhnáni válkou nebo rozvratem své země.
Většina běžných migrantů naopak
nikam neprchá, jdou prostě za lepším. A většina z nich se o to pokouší
legálními způsoby. Na Západ by se sice rády dostaly desítky milióny takových
migrantů, jenže současná kalamita je způsobena uprchlíky.
Máme přitom co činění se dvěma
velkými skupinami uprchlíků: desetitisíci těch, co už jsou na jihu Evropy, a
milióny těch, kteří přežívají v nelidských podmínkách v utečeneckých
táborech na hranicích válečných zón.
Pokud jde o ty, kteří už jsou
v Evropě, je jistě třeba zjistit, kolik z nich jsou jen ekonomičtí
migranti, a ty, pokud to jde, vrátit do jejich zemí. EU ale tuto migrační vlnu
zastaví, jen pokud přijme celou řadu komplexních opatření. K těm ale nepatří,
že budeme běžence, kteří už na jihu EU jsou, demonstrativně ignorovat či
ponižovat v naději, že naše nelidské zacházení s nimi odradí další.
Když se Rašek ptá, kde přetrhnout
řetěz imigrace, je to v prvé řadě oddělení
uprchlíků od imigrantů. Milióny uprchlíků
ve válečných zónách asi nikdo nebude podezírat z toho, že se tísní
v uprchlických táborech kvůli vidině lepších výdělků. Vyspělé země jim mohou pomoct různými
způsoby, včetně přesídlení těch, co mají zájem, na Západ.
Běženci, kteří už jsou
v Evropě, jsou „jiný šálek kávy“. Jisté je, že země jižního křídla
Evropské unie nemají kapacity, aby je řádně prověřily a dlouhodobě se o ně
staraly. I proto volají jak ony, tak i mnohé další po kvótách. Státy, které si
běžence podle kvót rozeberou, mají mimo jiné zjistit, zda
jde o skutečné uprchlíky. Je přitom jasné, že jakmile uprchlíci dostanou
„papíry“, mohou jít v rámci EU, kam chtějí. Že by jich právě u nás zůstaly
tisíce, opravdu nehrozí.
Rašek také kritizuje moji
dřívější ironickou řečnickou otázku, zda princip dobrovolnosti, který proti
kvótám hájí česká vláda, znamená, že si z uprchlíků budeme vybírat. Ptal
jsem se po kritériích takového výběru. Znamená to kupříkladu, že si budeme vybírat
kupříkladu křesťany nebo lidi světlejší pleti?
Smyslem této provokativní otázky
bylo ukázat, že ČR by se ocitla na evropské úrovni v politickém minovém
poli. Nejenže není jasné, proč by většina zemí EU měla tolerovat, že si právě
Češi a některé další země vyberou z uprchlíků ty, kteří jim vyhovují,
zatímco zbytek nechají jiným zemím.
Navíc, jakmile začneme mluvit o
vybírání si z lidí, kteří jsou v nouzi, budeme muset deklarovat kritéria
výběru. A ta nelze stanovit, aniž by se vyspělejším zemím EU nejevila jako
latentně rasistická nebo xenofobní.
Právo, 17.6.2015