Příčiny současné vlny
masové migrace lze nahlížet různými způsoby, čehož jsme svědky v bezpočtu
různých komentářů. Ty za touto kalamitou vidí vše možné: od důsledků někdejšího
západního kolonialismu přes nedostatečnou pomoc mezinárodních institucí rozvojovým
zemím až po vojenské konflikty a zpackané intervence západních mocností pod
vedením USA.
Jenže tak jednoduché to není. Zesilující
migrace z chudých zemí do těch bohatších souvisí i se skutečností, že bohaté
industriální země Západu během posledních desetiletí exportovaly v procesu
sílící globalizace mnoho sociálních, ekonomických a ekologických problémů,
které původně doma zakoušely i ony, do chudých rozvojových zemí.
Jinými slovy: na Západě si dnes většina lidí užívá slušné životní úrovně,
sociálních jistot, ekologických standardů atd., protože se na národní úrovni
podařilo prosadit regulaci kapitálu a přerozdělování bohatství. Jenže v procesu
globalizace nadnárodní společnosti postupně z tohoto přediva regulace unikly
tak, že praktiky, které nemají povolené doma, exportovaly do rozvojových zemí.
V řadě z nich se nejenom nemusejí zdržovat pracovním právem, ekologickými
standardy a technickými předpisy, ale mohou navíc zaměstnávat místní za
extrémně nízké mzdy. Levně vyrobené zboží nebo levně získané suroviny se pak
vracejí na Západ, aniž by z toho rozvojové země výrazně profitovaly.
Česká republika z tohoto nespravedlivého systému vykořisťování „Jihu“
„Severem“, neboli rozvojových zemí Západem, těží dnes stejně jako ostatní
západní země.
Stačí si udělat malý osobní průzkum. Pokud si zkontrolujete všechny
předměty běžné spotřeby, které používáte, zjistíte, že nemalý počet je vyroben
ze surovin získaných v chudých rozvojových zemích. Pokud nejsou tyto předměty
vyrobeny z těchto surovin až na Západě, kde získají „přidanou hodnotu“, jsou
vyráběny s použitím extrémně levné pracovní síly, občas i otrocké práce, přímo
v rozvojových zemích.
Lze samozřejmě argumentovat, že i tato forma „vykořisťování“ postupně
pomáhá chudým zemím bohatnout, protože alespoň část jejich populací najde práci
a nadnárodní korporace tam platí alespoň nějaké daně. Větší část bohatství,
které se tam vyprodukuje, ale nakonec končí v kapsách nadnárodních společností,
které repatriují svoje zisky do západních zemí, kde sídlí.
Nůžky mezi bohatým Severem a chudým Jihem se tak spíše rozevírají, než že
by se zavíraly. Vykořisťování „proletariátu“, proti kterému se kdysi úspěšně
postavila evropská levice na teritoriu svých národních států, bylo exportováno
jinam. Imigranti jsou jen špičkou ledovce jakéhosi „proletariátu globalizace“,
který se masově vytvořil za hranicemi Západu.
Naše poměrně vysoká životní úroveň, o kterou se většina nyní nechce s
ekonomickými migranty dělit, je do jisté míry možná jen kvůli této novodobé
exploataci, kterou výrazně zesílil proces globalizace.
Lidé žijící v chudých zemích – v Africe, Jižní Americe a Asii – přitom dnes
mají zásluhou globalizace zároveň přístup k infomačním zdrojům, jako je
internet a televize. Vidí, že za dvanáctihodinovou či delší dřinu si ti z nich,
co vůbec nějakou práci seženou, vydělají jen zlomek toho, co za osm hodin práce
vydělává jejich západní protějšek, který si ještě navíc užívá různých
sociálních výhod.
Není divu, že mnozí – zejména mladí muži – se nakonec odhodlají zkusit i za
cenu nasazení vlastního života štěstí na Západě, kde za tutéž manuální práci
mohou dostat mnohonásobně více, a pomoci tak svým rodinám. Ti, kteří mají
nějakou vyšší kvalifikaci, pak mají k emigraci ještě o důvod víc.
Proletariát v západních zemích v podstatě zmizel a byl nahrazen středními
třídami. Neradi si připouštíme, že tuto proměnu částečně umožnila „proletarizace“
celých rozvojových zemí, jejichž levná práce a suroviny pomáhají financovat náš
blahobyt. Když se přitom ti odvážnější z mas tohoto proletariátu globalizace
pokusí migrovat až k nám, odmítá je společenská většina jako vetřelce, kteří
chtějí brát lidem práci nebo parazitovat na našem sociálním systému.
V českém případě je obzvláště pikantní, že proti ekonomické migraci brojí i
mnoho lidí na levici, nemálo z nich jsou bývalí členové komunistické strany,
která měla boj proti vykořisťování vepsán na svém štítu. Nyní, když se toto
vykořisťování v důsledku globalizace internacionalizovalo a jeho největší tíha
přesunula za hranice Západu, nemají lidé, kteří kdysi bojovali pod praporem
sociální rovnosti proti kapitalistickému vykořisťování, s novodobým proletariátem
globalizace často žádné slitování.
Mnozí by nejraději zavřeli hranice. Jiní bojovně mluví o potřebě potápět
pašerácké lodi nebo radikálně zpřísnit imigrační zákony. Co na tom, že tak
nezmizí skutečnost, že část našeho bohatství bude nadále financována s pomocí
cynického vykořisťování Jihu Severem.
Možná tato situace nabízí levici námět k přemýšlení a akci. Možná by se
měla místo ustrašené obrany našich sociálních jistot proti migrantům více
soustředit na to, jak prosadit na globální úrovni tytéž principy rovnosti a
spravedlnosti, s jejichž pomocí kdysi humanizovala západní kapitalismus.
Nápor migrantů se totiž nepodaří omezit žádnými technickými opatřeními.
Bude dál jen sílit, dokud se nepodaří zásadně změnit výše zmíněný systém
vykořisťování chudých zemí Jihu bohatými zeměmi Severu.
Novinky, 21.7.2015