Když francouzský ministr
zahraničí prohlásil, že přístup některých východoevropských zemí
k imigrantům je skandální, zvedla se, jak se dalo čekat, vlna odbojné
rétoriky. Prezident Miloš Zeman míní, že Francie je více xenofobní než Česko.
Někteří komentátoři nás pro změnu utěšují, že je to jen pokus odvrátit
pozornost od vnitřních problémů Francie s uprchlíky, zatímco jiní bojovně doporučují,
ať si západní země hledí svého.
Nacionalisté i lidé vystrašení
uprchlickou vlnou těmto postojům tleskají, ale možná by byla na místě trocha
realismu a pokory. Už proto, že v západní Evropě se ke kritice postkomunistických
zemí EU přidaly opravdu těžké politické váhy, přičemž je naprosto nezvyklé, jak
ostrý jazyk volí.
Německá kancléřka Angela
Merkelová prohlásila, že není možné, aby se některé země tvářily, že uprchlíci
nejsou jejich starost. Varovala, že nedostatek solidarity může vést ke kolapsu
schengenského prostoru. Podobně se vyjádřil francouzský premiér Manuel Valls.
Ještě před nimi se do postkomunistických
zemí nebývale zostra pustil rakouský premiér Werner Faymann. Rakouská
ministryně vnitra Johana Miklová-Leitnerová dokonce míní, že nesolidárním zemím
na východě EU by měly být seškrtány dotace z Bruselu.
Politici zemí Visegrádské čtyřky
reagovali svoláním summitu. Budou na něm chtít nepochybně zkoordinovat svoje
postoje před mimořádným summitem EU, přičemž–už vzhledem k náladám
veřejnosti ve svých zemích–budou chtít nejspíš ukázat, že se nenechají
rostoucím tlakem Západu zviklat, zejména v odmítání uprchlických kvót.
Měli by ale pečlivě zvážit, jak
daleko ve své odbojnosti chtějí jít. Míra trpělivosti největších západních zemí
v EU s unijním východem totiž začíná povážlivě přetékat.
Mnozí jistě řeknou, že to nakonec
nějak „uhrajeme“, i bez větších ústupků. Další usoudí, že i kdybychom nakonec
ztratili pár miliard na dotacích nebo zapříčinili kolaps Schengenu, naše
postoje v uprchlické krizi za to stojí. Případné povolání české armády
k hranicím dokonce může osvěžit vlasteneckého ducha.
Bohužel, pokud by na takové kroky
došlo, velmi často se pak dějí další nepředvídatelné věci, mezi nimž ekonomické
důsledky uzavření hranic mohou být ještě to nejmenší. Bude-li naštvanost západní Evropy růst, její
politici mohou časem usoudit, že (rovnoprávné) členství evropského východu
v EU je luxus, který si západní země v rostoucí krizi nemohou
dovolit.
Když naši politici západní Evropě
„ukazují svaly“, možná by měli zároveň občanům nastínit, kolik by naši–na EU
ekonomicky zcela závislou—zemi různé scénáře částečného rozkladu evropské
integrace stály. I bez hlubokých analýz jim lze poradit, že nakonec docela
jistě mnohem víc než případné přijetí několika tisíc uprchlíků
navíc.
Právo, 2.9.2015