V bibli začíná příběh
lidstva vyhnáním Adama a Evy z ráje, ti jsou tak v symbolické rovině vlastně
prvními známými migranty. Vyhnáni jsou proto, že pojedli ze stromu poznání, a
dokážou tudíž rozlišit dobro od zla. Boží trest je dvojsmyslný: ztráta rajského
domova je bolestivá, ale ve vyhnanství je člověk nadán věděním, což je božský
atribut. Později se Bůh smiluje nad jedním z kmenů, které vzešly z potomků
Adama a Evy, a učiní ho vyvoleným národem. Toto jeho zalíbení v židovském
národě z jeho příslušníků ovšem na tisíce let učiní především uprchlíky, kteří
opakovaně ztrácejí a nalézají zaslíbenou zemi.
Migrantem
byl i patriarcha Abrahám, k němuž se hlásí všechna tři hlavní monoteistická náboženství – judaismus, křesťanství i islám. Narodil se v mezopotamském městě Ur, ale usadil se ve městě Cháran, na
dnešních tolik zkoušených turecko-syrských hranicích. Když mu bylo 75 let, vyzval ho Bůh, aby opustil svého otce a odešel
do země Kanaán,
kterou se rozhodl dát jeho potomkům. A migranty či uprchlíky
pak byli v různých
podobách i Abrahámovi synové a vnuci. Jákob uprchl před bratrem Ezauem, později odešel do Egypta, kam byl pozván
svým synem Josefem. Ten tam byl původně prodán
bratry do otroctví, ale postupem času v Egyptě získal
velký vliv a z Kanaánu, kde panoval hlad, odešli za ním nakonec i jeho bratři. Dnes bychom řekli, že byli ekonomickými migranty, kteří využili toho, že v zemi, které se dařilo v té době lépe než té jejich, měli rodinného příslušníka, jenž proměnil svou nucenou emigraci v úspěch, a jeho příbuzní jej
tam proto následovali.
Odvrácenou tváří uprchlictví je naděje na návrat do ztraceného domova. I
tento v dějinách stále
se opakující příběh je v bibli popsán – v podobě exodu Židů z Egypta. Jenže návrat domů se pro vyvolený národ zdá být jen
opakující se iluzí. V 6. století před naším letopočtem
následuje deportace a exil Židů do Babylónu. A pak po dobytí
Babylonie Peršany opět návrat.
Jenže přichází helénismus pod vládou
Ptolemaiovců a Seleukovců, poté nadvláda Římanů. Se všemi těmito
invazemi se pojí nové příběhy uprchlictví. Jedním z nich jsou i
osudy novozákonních apoštolů.
Židovský
národ je nakonec po vzpourách proti římské nadvládě de facto
rozprášen. Většina končí v diaspoře – v mnoha zemích na několika kontinentech. I křesťanství, kterému dala vzniknout malá skupina Židů okolo Ježíše, se
nakonec rozšíří do celého
světa s pomocí
vojenských výbojů, migrace a
misionářství.
Může se zdát
ironické, že příběh vyvoleného národa je de facto příběhem prchání,
exilu, deportací a emigrace. Vypadá to, že být v očích Boha
vyvoleným znamená být uprchlíkem. Dějiny židovství se
převážně píší jako
ztráta domova a hledání zaslíbené země. Pohled na historii ukazuje, že diaspora a emigrace jsou stejně přirozenou
formou existence jako setrvávání doma.
Vyhnání, odvlečení do
otroctví, exodus (úprk) ze zajetí, exil, emigrace, deportace, vysídlení,
uprchlictví, diaspora, kolonialismus, přistěhovalectví,
přesídlení nebo stěhování národů – to jsou jen některé z pojmů, které se pořád dokola opakují v historii lidstva
coby různé výrazy
spojované s nucenou či
dobrovolnou migrací. Domov coby pevné a stabilní zakotvení na jednom místě je v dějinách spíše luxusem.
Po pádu Říma
následovalo stěhování národů, po rozšíření křesťanství a
později i islámu
náboženské války
i výboje, které plodily nové a nové vlny migrace. Dobyvatelé splývali s
dobývanými, pokud je nevyhladili, mnoho lidí ohrožených nájezdníky a válkami se pro změnu vzdávalo svých domovů a přesouvalo se
jinam.
O tom, jak to bylo v českých zemích, dodnes vypovídá neobyčejná rozšířenost jmen
jako Novák, Nový, Novotný nebo Němec. Těch „nových“,
kteří odkudsi přišli a neznali jazyk (a proto byli
„němí“), muselo
být opravdu hodně.
Zdálo se, že teprve až modernita bude schopná zaručit stabilní domov – a to v podobě státní suverenity, která se jako určující princip vztahů mezi státy prosadila v Evropě po Vestfálském míru a v 19. století
pak v podobě národních
států.
Nacionalismus, který se v Evropě tehdy
probudil, lze vnímat i jako hledání nového domova masami lidí, kteří byli industriální modernitou vytrženi z venkova, kde jejich předci po generace žili.
Teprve po dvou světových
válkách, způsobených do
značné míry
extrémními projevy nacionalismu, se některé národní státy na západě Evropy, do té doby založené na ideji pokrevnosti či herderovské kultuře jazyka, začaly měnit v entity, v nichž se občanství definovalo na základě přináležitosti k ústavně vymezeným principům. Byla přijata myšlenka, že ti „cizí“ se mohou stát „námi“,
pokud se v „našem“ státě přihlásí k občanskému náboženství liberální demokracie.
Ale i v Evropě jsme byli
ještě po druhé světové válce svědky etnických čistek, jako byl odsun Němců, zatímco v Sovětském svazu
doznívalo stalinské přesídlování
celých národů. Později sovětské intervence v Maďarsku a Československu
generovaly statisíce nových uprchlíků utíkajících na Západ. A své nově vzniklé státy se ještě v devadesátých letech minulého století pokusili etnicky vyčistit politici v bývalé Jugoslávii.
Nyní pro změnu můžeme sledovat etnické třeštění na východě Ukrajiny.
Výsledkem jsou jako vždy stále
nové uprchlické vlny.
Zvážíme-li, že nejrůznější formy
migrace jsou jednou ze základních lidských zkušeností, není divu, že reflexe příběhů novodobých
emigrantů a imigrantů se stala jedním z podstatných rysů moderní kultury. Celá jedna
významná větev americké
literatury je založena na
vyprávěních o
osudech migrantů – od děl Bernarda Malamuda a Isaaka
Bashevise Singera až po
Jeffreyho Eugenidese. Řada
evropských i amerických autorů pak
reflektovala také uprchlictví před nacismem
a později z
komunistického světa. Navíc
mnozí slavní spisovatelé a intelektuálové o emigraci nejen psali, ale také se
sami stávali jejími příklady, často tragickými: Stefan Zweig, Franz
Werfel, Thomas Mann nebo Hermann Broch. A i Češi mají mezi emigranty a uprchlíky mnoho slavných jmen. Ostatně pro národ, který má s emigrací
nemálo zkušeností, je případné, že na Západě nejslavnější román z pera českého autora, Nesnesitelná lehkost bytí Milana Kundery, je příběhem útěku po sovětské invazi a následného návratu. O
mnoho let později, už po pádu komunismu, se pak Kundera
vrací – v podobě románové
úvahy na odysseovské téma – k nemožnosti návratu emigrantů zpět domů v Ignoranci.
Uprchlictví se navíc postupem času stalo vpravdě globálním
fenoménem, a v posledních letech se tak proslavily i romány nezápadních autorů. Třeba Lovec draků od afghánského spisovatele Khaleda Hosseiniho
nebo PoutníciJihoafričanky Nadine Gordimerové.
Skutečnost, že si díla
nezápadních autorů na téma
uprchlictví získávají celosvětové uznání,
souvisí mimo jiné s tím, že zatímco
odeznívá jedna prominentní podoba modernity, kterou reprezentovaly národní
státy s jejich nároky na územní suverenitu, což dalo vzniknout hranicím, pasovým kontrolám nebo i samotnému pojmu státní příslušnost coby symbolům ohraničeného
národního domova, tak se přímo před našima očima národní státy rozpouštějí v náporu globalizace. Svět je vzájemně propojený, nic zásadnějšího kdekoliv na planetě se nemůže odehrát bez toho, aby to nemělo dopady téměř všude jinde.
Kromě mas uprchlíků, které jsou
stejně jako
kdykoliv předtím uváděny do pohybu válkami či jinými konflikty, jsme svědky i nového typu masové migrace,
kterou má na svědomí
globální komunikační
propojení. Na jedné straně globálně fungující trh rozevírá nůžky bohatství a chudoby mezi Severem
a Jihem, na straně druhé
existence globální komunikační vesnice
umožňuje lidem i
ve zdánlivě
nejodlehlejších koutech světa, aby
prostřednictvím
televize, filmů či internetu na vlastní oči viděli, že stejně těžkou prací, za niž doma
dostávají pár dolarů denně, si mohou na bohatém Severu vydělat na slušný život.
Ve světě globálního kapitalismu se přitom vše řídí zákony nabídky a poptávky. Je-li
po migraci poptávka, vznikne nabídka. Hlavním důvodem novodobé migrace je v té nejobecnější rovině právě globální kapitalismus, který produkuje nerovnosti a technologicky
umožňuje, aby lidé
z chudších částí světa o svém bídném postavení věděli, a který je zároveň založen na tom, že zaplatíte-li, můžete dnes s jistým rizikem mít
cokoliv – tedy i přesídlit
odkudkoliv kamkoliv.
Hranice, tak jak je vytvořila modernita coby ohraničení srozumitelného domova,
se v „tekutém“ prostředí
globalizace stávají buď fikcí,
protože přes ně volně proudí
informace a finance, anebo logisticky už nikoliv nepřekonatelnou
překážkou. Nepomůže ani
povolávání armád, ani opevňování.
Jediným řešením může případně být jen
nový druh politiky, reflektující a korigující způsob, jakým funguje systém globálního trhu, který generuje
propastné rozdíly mezi Severem a Jihem i regionální a lokální konflikty. Pokud
se systém globálního trhu bude nadále vymykat politické kontrole, nekontrolovaná
migrace nebude ustávat, ale sílit.
Pokrok v národních státech Západu dal zaniknout klasickému
proletariátu, ale globalizace přesunula
mnoho patologických jevů, kterých se
Západ uvnitř sebe sama
zbavil, do chudých zemí Jihu. Mohli bychom říct, že tento
vývoj vytvořil ve
srovnání s bohatými západními zeměmi z těch chudých
jakési zásobárny lidských
zdrojů a z jejich
obyvatel nový globální
proletariát.
Vzhledem k nerovnostem mezi Severem a Jihem, které dál sobecky v
zájmu vlastního blahobytu a stability u nás „doma“ udržujeme a prohlubujeme, jakož i vzhledem ke komunikační revoluci, díky níž stále více lidí v zemích Jihu, kteří dříve žili v blažené nevědomosti, pojídá ze stromu poznání,
se budeme muset smířit s tím, že neměnný a stabilní domov, který patřil v ohraničených
národních státech pouze nám, je už jen fikcí.
Filosof Václav Němec nedávno
trefně situaci
popsal takto:Je to drsné probouzení, ale jednou to muselo přijít: Evropané si už nemohou dále namlouvat, že si zřídí svůj ostrůvek bezpečí a epikurejské oázy štěstí uprostřed moře lidského utrpení. Utrpení, které dosud
znali jen prostřednictvím médií, takže se mohli stále utěšovat, že to je jakási virtuální realita, která se
jich netýká, se náhle vylodilo na jejich plážích a ubytovalo se v kartónech od krabic
na jejich nádražích a v parcích. Vítejte, milí Evropané, ve skutečnosti počátku 21. století. Ano, uprchlíci přišli zvěstovat přímo do vašich měst a domovů neradostnou zprávu o tom, jak dnes vypadá
svět mimo
vaši oázu.
Opevňovat se za vlastními hranicemi má v této situaci pak asi tak
stejnou šanci zabránit trvale masové migraci, jakou měla kdysi snaha egyptského faraóna
zastavit exodus Židů proti vůli Boha.
Právo-Salón, 8.10.2015