Václav
Klaus a po něm Miloš Zeman coby vůdčí postavy české stranické demokracie po
roce 1989 názorově i jinak silně polarizovali společnost, ale nelze jim upřít,
že reprezentovali určitý ideový a „budovatelský“ étos, protože pod jejich
taktovkou vznikala nejen stranická demokracie, ale i tržní hospodářství–tedy
vlastně celý nový systém.
Gravitační
pole těchto stranických lídrů k sobě přitáhlo mladé politiky, kteří
v politických stranách čekali na svoji příležitost. Ti nejnadějnější
z nich, kterým se občas říkalo „korunní princové“, ale všichni špatně
skončili. Možná proto, že se jako „ti věčně druzí“ příliš dlouho soustředili
jen na stranický provoz a technologii moci.
Když
policie nyní vyslechla v akci Vidkun bývalého místopředsedu občanských
demokratů Ivana Langera a provedla u něj domovní prohlídku, nikdo se tomu už
ani příliš nedivil. A téměř nikdo by se asi nedivil, kdyby byl z něčeho
obviněn.
V ODS
a sociální demokracii, dvou největších a nejvlivnějších stranách české politiky
od poloviny 90. let až do roku 2013 (kdy se ODS propadla z dřívějšího
politického výsluní na hranici volitelnosti), vyrostla celá jedna generace
politiků, které kromě jejich mládí v době jejich politických začátků spojovaly
i některé další společné rysy. Kupříkladu že při svém úsilí zajistit „provoz“
stran, včetně penězovodů, museli vstupovat do osobních kontaktů s nově
zrozenými podnikateli, z nichž někteří se později ukázali být kriminálníky
anebo pochybnými „kmotry“.
Jména
jako Stanislav Gross, Karel Březina, Ivan Langer, Pavel Bém či Petr Nečas spojuje
podobný příběh politického vzestupu a pádu. O všech se mluvilo jako o možných
příštích lídrech, a dva se dokonce předsedy svých stran i premiéry stali, ale
nakonec všechny dostihly různé korupční kauzy a další aféry, i když žádný
z nich nebyl odsouzen.
Od
stejně mladých, ale nakonec „méně ušpiněných“ politiků, jako je třeba dnešní
lídr ČSSD Bohuslav Sobotka, je odlišovala zejména skutečnost, že svoji veskrze
pragmatickou politickou činnost nekorigovali, snad s výjimkou Nečase, žádnými viditelnými idejemi nebo alespoň
srozumitelnými zásadami. Byli to „univerzálové“, kteří, jak voliči časem
správně vycítili, by byli použitelní jako (všeho)schopní „hoši na špinavou“
práci v jakékoliv větší straně.
David
Rath, jenž je prvním politikem z generace narozené na konci 60. let, který
byl (zatím nepravomocně) odsouzen, byl poněkud jiným případem. Do ČSSD se „snesl“
poměrně pozdě coby jakýsi politický parašutista, který před tím už prošel
jinými stranami.
Svoji
reputaci ztratili i další mladí politici, jakkoliv se o nich třeba
nespekulovalo jako o příštích lídrech jejich stran a jejich kariéry nebyly
spojeny s Klausem a Zemanem, ale až s předsedy stran „druhé
generace“. V ODS tak kvůli podezření z korupce špatně dopadli Pavel
Drobil, Ivan Fuksa, Marek Šnajdr nebo Petr Tluchoř, zatímco v ČSSD svoje slibně
rozjeté kariéry poškodili kvůli vnitrostranickým mocenským čachrům Michal Hašek
nebo Jeroným Tejc.
Je
možné argumentovat, že mladí politici vstupující do velké politiky po roce 1989
v mnoha ohledech doplatili na to, že do ní vstoupili bez předchozích
politických zkušeností anebo angažmá v občanské společnosti. Neprošli
přirozeným výběrem, který funguje ve stranách v zavedených demokraciích.
Navíc se v nezralé demokracii, v níž panoval jistý kult osobnosti
lídrů největších stran, nemohli zejména v 90.letech uplatnit bez toho, aby
byli otcem-zakladatelem tak či onak osobně preferováni.
Jisté ovšem je, že tito politici také doplatili na svoje osobnostní
vybavení. To, že se v roli čistých technologů moci osvědčili právě na
rozdíl od některých jiných politiků z jejich generace, není jistě náhoda.
A vlastně se dá tento typ osobnosti docela dobře rozeznat od politiků, kteří
mají přeci jen nějaké zásady ideje, i v politice dnešní. Napříč politickým
spektrem.
Novinky, 20.10.2015