Současná česká vláda se
jeví, alespoň směrem na veřejnost, jako soudržnější, než byly pravicové vlády
v letech 2006 až 2013. V uprchlické krizi, která jinak neobyčejně
stmelila českou politickou scénu v jakousi novodobou Národní frontu, která
unisono odmítá uprchlické kvóty a větší vstřícnost k uprchlíkům obecně, a
liší se jen v tvrdosti navrhovaných řešení, se ale ve vládě ozvaly hlasy
disentu.
Jako smířlivější jak
k uprchlíkům, tak k různým krokům navrhovaným Evropskou unií, než
zbytek kabinetu se jeví zejména ministr spravedlnosti za hnutí ANO Robert
Pelikán, ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier, a ministryně školství
Kateřina Valachová. Posledně dva jmenovaní reprezentují ve vládě ČSSD.
Pelikán měl dokonce
odvahu hlasovat proti zbytku kabinetu, když se rozhodovalo o tom, zda má Česko
přistoupit na kvóty v rozdělování uprchlíků. Pelikán byl pro kvóty, zbytek
kabinetu proti. Z postojů a vyjádření Dienstbiera a Valachové vyplynulo,
že s vládním postojem ne úplně souhlasí, ale nakonec se rozhodli podřídit
většině.
Pelikán i Dienstbier se
následně dostali do sporu s ministrem vnitra Milanem Chovancem, když
kritizovali podmínky v detenčních zařízeních pro uprchlíky, jakož i způsob,
jímž česká policie a ministerstvovnitra s uprchlíky zacházejí. Dienstbier
navíc přiměl Chovance svým prohlášením, že by Česká republika mohla klidně
přijmout až 15 tisíc běženců, k ironické poznámce, že Chovanec netušil, že
Dienstbier má tak velký byt.
Jisté je, že uprchlická
krize vládu štěpí. Možná není jen náhoda, že Pelikán, Valachová i Dienstbier
mají právnické vzdělání i praxi. Jsou si tak možná lépe vědomi některých
právních problémů, které skutečně v zacházení České republiky
s uprchlíky existují. Zároveň, zdá se, také vidí dále za česká humna než
někteří další ministři, a české postoje chápou jako potenciálně riskantní ve
vztahu k Evropské unii.
Premiér Sobotka by mohl
s trochou politického umu využít této disidentské skupinky ve vládě
k tomu, aby se pokusil přeci jen posunout svoje postoje k řešení
uprchlické krize u nás i v Unii směrem od Chovance. Ten evidentně sleduje
svými nekompromisními postoji především svoji vlastní vnitrostranickou agendu,
přičemž se může eventuálně stát pro Sobotku, který je jen v Chovancově
vleku, hrozbou.
Pokud jde o ministra
Pelikána, bude zajímavé sledovat, jak dlouho mu bude jeho rebelii tolerovat
vůdce hnutí ANO Andrej Babiš. Jelikož Babiš vlastní deníky Lidové noviny a MF
Dnes, lze občas jeho postoje k určitým politikům, i z vlastních řad,
vysledovat z toho, jak se o nich v Babišových denících píše.
Pelikán na tom není
v poslední době nejlépe. Lidové noviny nedávno zveřejnily na titulní
straně text, v němž je kritizován za nedostatek komunikace
s ústavně-právním výborem Poslanecké sněmovny, a po něm text, v němž kriticky
upozorňují na stížnosti soudcovské unie, že se ministr nedostavil na její
kongres. V době před rokem 1989 by takové texty v Rudém právu
znamenaly, že se blíží ministrův konec. Časy se přeci jen změnily, takže se
nechme se překvapit, co taková kritika Babišova ministra v Babišových
novinách znamená.
Jisté je, že ve vládě to
pod povrchem vře nejen podle tektonických zlomů stranické příslušnosti, ale i
kvůli osobnostnímu vybavení jednotlivých ministrů. Chce se říct, že jsou-li
Dienstbier, Valachová a Pelikán jakýmisi vlaštovkami budoucnosti české
politiky, je možná určitý důvod k optimismu.
ČRo Plus, 22.10.2015