Čeští politici v současnosti debatují
o zákazu kouření v restauracích, možnosti úřadů pokutovat lidi topících škodlivým
palivem, nebo o elektronické evidenci tržeb. Ač jde o zdánlivě různé věci,
všechny mají něco společného: rodící se nový přístup k veřejnému prostoru a veřejnému
zájmu.
Po roce 1989 byly u nás veřejné zájmy a
veřejný prostor zdiskreditovány tím, jak „veřejné“ bylo znásilněno diktaturou
státu v předchozím režimu. Vše, co mohlo být považováno za veřejné či
státní, bylo proto v 90. letech podezřelé.
Přidáme-li k tomu nástup
neoliberalismu, který vítězně táhl i Západem, stát, veřejné zájmy a veřejný prostor
byly po dlouhou dobu v těžké defenzivě. Při absenci silné občanské
společnosti byl pak veřejný prostor snadno zkolonizován soukromými zájmy. I
politiku zprivatizovaly kmotrovské struktury a lobbistické skupiny, které
snadno prosazovaly dlouhá léta soukromé zájmy vůči veřejným.
Václav Bělohradský trefně popsal jeden z důsledků
tohoto vývoje v textu „Svoboda jako právo na tmu?“ (Právo, 15. 12. 2015). Zejména česká pravice dodnes hájí jakési
„právo na tmu“ v podnikání, což znemožňuje uplatnit zákon na obranu
kvality veřejného prostoru.
Příkladem jsou zuřivé snahy zabránit
přijetí zákona o elektronické evidenci tržeb. Pravice argumentuje, že by takový
zákon obtěžoval podnikatele a omezoval svobodu jedinců.
V podobném duchu se nesou argumenty
proti zákazu kouření v restauracích nebo proti kontrole domů, jejichž
vlastníci topí škodlivým palivem. Právo jednotlivce má v tomto vidění
světa evidentně dál stát nad právy celku—a to i když takový jednotlivec (kuřák,
člověk topící škodlivinami, daně nepřiznávající podnikatel) zjevně škodí
většině.
I kvůli takovému „zprivatizovanému“ pojetí
svobody nebylo u nás léta možné přijmout zákaz kouření v restauracích,
který dnes platí ve většině západních zemí. Restaurace je prý soukromý podnik,
a nekuřácká většina má prý právo do kuřácké restaurace jednoduše nejít.
Lze jen doufat, že i čeští zákonodárci
začínají konečně objevovat, že i soukromě vlastněný podnik lze chápat jako
veřejný prostor, v němž nemá jednotlivec právo ničit zdraví většiny. Ne že
by většina musela být vždy v právu, ale bez existence silného
veřejného prostoru a důsledné ochrany veřejných zájmů moderní demokracie
nemohou přežít stejně jako bez svobod jednotlivce.
Mezi zájmy celku a svobodami jednotlivce
je proto neustále nutné hledat kompromisy na základě zdravého rozumu, nikoliv
té či oné ideologie. I proto je dobře, že naši zákonodárci začínají veřejné
zájmy po čtvrtstoletí často neregulované tyranie těch soukromých vidět jako prioritu.
Právo, 16.12.2015