Český uprchlický kýč

Milan
Kundera píše, že kýč je svět zbavený hovna. Jednou formou kýče je tak snaha
vytěsnit z veřejného prostoru vše ošklivé–třeba i s pomocí lží a
zastrašování.

Jedním
z rysů českého přístupu k uprchlické krizi jsou právě úporné snahy
mnohých lidí vytěsnit „ošklivost“ uprchlické krize i uprchlíků. Chceme mít naši
zemi i v komplikovaném světě jako takový malebný ladovský obrázek,
jakkoliv když už v něm žijete, je v něm přeci jen trocha toho
smrádečku. Ten ale těm, co skáčou jako Češi, nevadí.

Když
už se k nám „to nevábné“, co reprezentují uprchlíci, přece jen dostane,
nejlepším řešením je „to“ zavřít do táborů a center septicky oddělených od
veřejnosti. A pokud nám bude Evropská unie pod vedením Německa vnucovat jejich
špinavou realitu, kde se přivandrovalci volně potloukají po ulicích se všemi
možnými problémy, které to nese, raději z té EU rovnou vystoupíme!

Druhou
rovinou politického kýče spojeného s uprchlickou krizí je strašení. Někteří
politici založili dokonce na strašení tím, co by i u nás mohlo nastat, pokud
nebudeme bdělí a začneme podléhat falešnému soucitu, úspěšný vzestup
v průzkumech popularity.

Kupříkladu
prý potřebujeme v čele vlády i sociální demokracie člověka, který zemi
připraví na obranu před migrační vlnou, míní prezident Miloš Zeman
v narážce na premiéra Bohuslava Sobotku. Prezident k tomu už nemusí
dodávat žádné další podrobnosti. Sobotka prostě zemi na blížící se katastrofu
dostatečně nepřipravuje a basta!  Ta
přitom dozajista přijde, takže lépe by nás „ubránil“ někdo jiný, v čele
ČSSD nejlépe jistě někdo z okruhu lánských pučistů, v čele vlády
Andrej Babiš.

Třetí
rovinou uprchlického kýče je neustálá snaha poučovat zbytek Evropy o tom, jak
jsme to „my“ od počátku dělali dobře. Kdyby nám tak jenom více naslouchali! Vždyť
máme tolik expertů na islám! Víme také, kde kterou hranici nejlépe zavřít a že
se mají problémy řešit v zemích, odkud běženci proudí. Samozřejmě nejlépe
za cizí peníze, popřípadě s pomocí cizích armád, protože my jsme
koneckonců nic nezavinili a platit se nám velké peníze za nic nechce.

Čtvrtá
rovina kýče se pěkně projevila po příjezdu deseti iráckých křesťanů. Pozornost
celého národa se zaměřila na těchto deset nebožáků, přičemž se hezky naplnilo
Kunderovo zjištění, že jednou formou kýče je dojetí z vlastního dojetí.

Zatímco
se česká média většinově  sarkasticky
ušklíbají nad naivností zemí, které přijaly statisíce, většinou muslimských
uprchlíků, v případě deseti křesťanských uprchlíků přijatých ČR ukazovaly
televizní stanice s jistou mírou dojetí, co vše pěkného naše štědrá země
této desítce přichystala: jídlo, ubytování, obrázkové knihy, ba i učitele
češtiny. Dojetím nad tím, jak štědří a tolerantní umíme být, když k nám
přijdou ti správní uprchlíci, se nejspíš zalykalo i mnoho lidí, kteří jinak
dostávají při slově „uprchlík“ osypky.

Deseti
„vyvoleným“, které české orgány po mnohaměsíční lustraci uznaly hodnými pobytu
u nás, ale kdosi zapomněl říci, že při takovém množství dojetí české veřejnosti
nad vlastní velkorysostí a dobrotou si nesmějí na nic stěžovat! A to ani
v případě, kdyby nabízené jídlo nebylo zrovna k jídlu, doktoři
v širém okolí je odmítali ošetřit, nebo někteří nezvládli při svých
zdravotních obtížích vyšplhat až do přiděleného bytu na pátém patře bez výtahu.

To
se pak může všechna ta dobrá vůle rychle obrátit v nenávist vyjadřovanou
nejčastěji pregnantním souslovím „když se jim tu nelíbí, ať táhnou zpátky“.

 Deník Referendum, 16.2.2016 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..