Spolupráce
zemí visegrádského uskupení nebyla nikdy úplně snadná. Během pětadvaceti let
jeho existence nacházely Polsko, Česká republika, Slovensko a Maďarsko těžce
společný jazyk zejména v těch obdobích, kdy v některých zemích vládla
pravice a v jiných levice. A ještě těžší to bylo, když se některé země na čas
přiklonily k autoritářství—kupříkladu Slovensko za vlády Vladimíra Mečiara.
Navzdory
těmto problémům ale až do vstupu všech čtyřech visegrádských zemí do Evropské
unie panovala určitá shoda na tom, že společný postoj je důležitý, protože pomáhal
všem čtyřem zemím ve vyjednáváních s Bruselem.
Po
přijetí do Unie se ale začala projevovat jistá asymetrie zájmů jednotlivých
zemí Visegrádu. Polsko—počtem obyvatel větší než všechny tři ostatní země
Visegrádu dohromady—se začalo vcelku oprávněné chovat jako středně velká
evropská mocnost, která jen těžko hledala s třemi menšími zeměmi společný
jazyk. Jednotlivé země se začaly značně lišit i svojí mírou vstřícnosti
k Bruselu v různých obdobích.
V poslední
době se visegrádské uskupení zdánlivě stmelilo, je o něm hodně slyšet. Jenže na
rozdíl od doby před vstupem do EU nespojují nyní visegrádské země převážně
pozitivní cíle, jako bylo právě dosažení členství v Unii, ale stále více
jen společný odpor k různým rozhodnutím evropského západu, zejména
v poslední době k řešení uprchlické krize.
To
vše je doprovázeno větším či menším odklonem od pravidel liberální demokracie a
právního státu v Maďarsku, Polsku a na Slovensku, kde volby vyústily do
vlád jedné strany. Západní kritika politické praxe v jednotlivých zemích
Visegrádu i jejich společných postupů vůči zbytku Unie v posledním roce
notně zesílila.
O
tom, proč mají visegrádské země problémy s liberální demokracií už bylo
leccos napsáno. Jisté je, že Česká republika byla v tomto směru zatím
vnímána pozitivněji, protože i když se rétorika podobná tomu, co slyšíme
z ostatních zemí Visegrádu line z pražského Hradu, česká koaliční
vláda nesklouzla k praktikám, kterých jsme svědky zejména v Maďarsku
a v Polsku.
Jenže
zároveň se Česko bohužel drží společných visegrádských postupů vůči Unii
v uprchlické krizi, které naší zemi chtě nechtě opticky činí součástí
skupiny odpadlíků od Evropy, jak se o zemích Visegrádu nedávno nelichotivě
vyjádřil lucemburský ministr zahraničí. Jak problematickým se postavení
Visegrádu v rámci Unie stalo, o tom svědčí i kritika, která se sesypala
visegrádskou čtyřku v souvislosti s jejím posledním summitem, kde
chtěla diskutovat o zablokování severních hranic Řecka.
Zejména
Německo dalo jasně najevo, že jednostranné drátování hranic členské země EU a
Schengenu ve spolupráci s Makedonií, která členskou zemí EU ani není,
nepřichází v úvahu, a že všechna řešení, včetně případného posílení
ostrahy řecko-makedonské hranice, mohou být jen společnými evropskými
rozhodnutími. Visegrád i kvůli diplomatickým postojům českého předsednictví
nakonec od svých plánů ustoupil a mluví o nich jako o „záložním řešení“, o
kterém se třeba diskutovat Unií.
I
přesto jsou ale negativní postoje vůči zemím Visegrádu v západoevropské
politice a médiích nyní tak silné, že si Česká republika začíná dost škodit,
když se zbytkem Visegrádu takříkajíc drží basu.
Nedá
se bohužel vyloučit, že současná krize Unii nakonec rozlomí. A není
v našem zájmu, aby čára případně dělící Evropskou unii na dvě odlišné
části vedla po německých a rakouských hranicích se zeměmi Visegrádu.
Z mnoha důvodu by bylo lepší, kdybychom byli na západní straně této čáry.
ČRo Plus, 17.2.2016