Evropská
unie krok za krokem utěsňuje trasy, kterými do Evropy mohou proudit
nekontrolovatelně migranti. Děje se tak nejen v podobě uzavírání hranic na
balkánské trase jednotlivými státy, ale bude se tak dít zřejmě i v podobě
postupného naplňování dohod s Tureckem i dalších celoevropských opatření.
V záloze je navíc nadále i plán B navržený visegrádskými zeměmi, který by
se mohl vrátit na stůl jako celoevropské řešení, v němž by Řecko nebylo
jednoduše obětováno.
Tábory
skeptiků na obou stranách uprchlického tématu mají pádné argumenty proti tomu,
co se děje. Jedni varují, že dohody s Tureckem, které není žádným modelem
demokracie, jsou už z podstaty věci špatné, a EU se jejich uzavřením,
jakož i uzavíráním hranic na balkánské trase nejen vzdává svých hodnot, ale
také otevírá tureckému vydírání. Vracení uprchlíků z Řecka do Turecka
podle mnohých odporuje mezinárodnímu právu.
Druhý
tábor skeptiků se zaobírá spíše účinností dosažených řešení. Turecko prý stejně
nebude dohody respektovat. A pokud bude,
nebo pokud budou jednotlivé země na Balkáně držet svoje hranice zavřené, pašeráci
si najdou jiné trasy.
Jenže ať
už stojíme v tomto sporu, kde chceme, jisté je, že EU se „prokousala“
k postupnému omezení nekontrolovaného přílivu migrantů. Pokud dohody
s Tureckem nezafungují, ukazuje se, že státy na uprchlických trasách budou
hledat vlastní řešení.
Pokud
zafungují, EU sice plánuje politické uprchlíky dál přijímat, ale přímo
z Turecka, kde může žadatele i jejich důvody pro migraci do Evropy nejprve
řádně prověřit. Je přitom pravděpodobné, že jelikož se čísla takto přijatých
migrantů mají odvíjet od počtů lidí vracených z Řecka, celkové počty dosti
dramaticky poklesnou, protože pravděpodobnost, že se běženci, kteří se vylodí
na řeckých plážích, dostanou napříč Evropou až tam, kam chtějí, už teď dramaticky
klesá.
Pokud
bude tento trend pokračovat, z uprchlické krize se v její původní
anarchické podobě stane minulost. Dramata a utrpení lidí prchajících před válkou
a útlakem se sice nezmenší, ale pro většinu Evropanů se budou odehrávat v
„bezpečné“ vzdálenosti a s vědomím, že do anarchie byl vnesen jakýsi řád.
Otázkou
je, co tato změna poměrů udělá s politiky, kteří sice tvrdili, že jediné,
co chtějí, je migrační vlnu zastavit a zajistit bezpečí svých občanů, ale
zároveň právě s pomocí této rétoriky vytřískali slušný politický kapitál.
Z Německa kupříkladu přicházejí zprávy, že protiimigrační strany sice
ještě „sklidí“ nějaké body navíc v zemských volbách, než se emoce uklidní,
ale že zároveň už zase stoupá obliba kancléřky Merkelové.
Mnozí
politici, kteří založili svou politickou existenci na strašení veřejnosti, si
tak budou muset hledat nějaké jiné téma. Ne že by nebylo hrozeb dost, ale
málokteré téma bude ve svém okamžitém dopadu tak „výživné“, jako bylo emocemi
nabité téma uprchlíků, které uneslo i tu největší demagogii.
Promýšlet
novou strategii bude muset zřejmě i český prezident Zeman, kterého od loňského
poklesu popularity na zhruba 30 procent po sérii skandálních výroků ždímání
uprchlické krize vyneslo na současných zhruba 60 procent. Do příští
prezidentské volby je ještě daleko, a pokud bude uprchlická kalamita ustupovat,
jak se to momentálně děje, bude prezident muset zkusit něco jiného.
Novinky, 11.3.2016