Při pohledu na ostatní země Visegrádu se
nabízí otázka, zda se v Česku také do parlamentu dostane nějaká
relativně silná fašistická nebo extrémně pravicová strana. V Maďarsku je
už nějakou dobu druhou nejsilnější stranou fašistický Jobbik, na Slovensku nyní
uspěla strana Mariana Kotleby Lidová strana-Naše Slovensko. V Polsku před
časem byly součástí vládní koalice strany Liga polských rodin a Sebeobrana.
U nás od dob, kdy se do politického
záhrobí poroučeli Sádkovi Republikáni, kteří navíc byli ve srovnání s výše
zmíněnými subjekty jen odvarem skutečného fašismu či pravicového extrémismu,
žádná fašistická nebo extrémně pravicová strana významněji neuspěla. A lze
argumentovat, že jen těžko uspěje.
Jak už si všimli někteří komentátoři,
extrémně pravicové, fašistické nebo nacionalisticko-populistické strany
v Polsku, Maďarsku a na Slovensku, mají historicky na co navazovat.
V Polsku se před 2. světovou válkou prosadil autokratický režim generála
Pilsudského. V Maďarsku vládl polofašistický režim admirála Horthyho. A na
Slovensku se vznikem Slovenského státu v roce1939 definitivně převzal
otěže moci fašistický režim Joszefa Tisa.
Fašisté a extrémní pravice v těchto
zemích se často k dědictví těchto režimů otevřeně hlásí. Je s ním
přitom spojen nejen určitý slovník, ale i rituály a dokonce i třeba uniformy.
V české části Československa sice po
Mnichovu na čas fašistické tendence notně posílily, ale masarykovskou tradici
úplně nepohřbily, a po německé okupaci a vzniku Protektorátu se navíc už neměly
velkou šanci prosazovat s vlastní politickou agendou. Fašismus v tvrdé,
nacistické formě se prosadil oficiálně, ale jako německý import.
České tradice politických extrémů jsou na
rozdíl od zbytku Visegrádu mnohem silnější na levé straně politického spektra.
Žádná z ostatních zemí Visegrádu neměla silnou komunistickou stranu. I
komunistický režim byl u nich implantován násilně Sovětským svazem.
V české části Československa měli komunisté naopak silnou domácí podporu.
Souviselo to samozřejmě i s odlišnou
společenskou a ekonomickou strukturou českých zemí. Byly mnohem více
industriální a urbanizované. Už před rokem 1948 v nich existovaly poměrně
silné střední třídy.
KSČ sice po roce 1945 absorbovala řadu
nacionalistických pozic, ale zároveň se oficiálně vymezovala proti fašismu a
neonacismu. Její „antifašistický“ slovník byl po cellu dobu její vlády poměrně
efektivní a v kombinaci s předválečnou historií přispěl k tomu, že
na pojmy jako „fašismus“ je značná část české veřejnosti mnohem citlivější, než
třeba veřejnost maďarská a slovenská.
Komunisti hrají jistou sanitární roli vůči
fašismu a extrémní pravici dodnes. Tím, že se komunistická strana ani po roce
1989 u nás úplně neporoučela do propadliště dějin a zůstává v parlamentu,
přitahuje k sobě coby protestní strana, která má svoji účast
v parlamentu jistou, nemalou část hlasů, které by při její neexistenci
dnes asi sbíraly strany, jako je Úsvit nebo Dělnická strana.
Nezdá se proto, že by v Česku
v dohledné době hrozil nástup fašistických a extrémně pravicových stran
v podobě, v níž jsme toho svědky na Slovensku a Maďarsku. Nedá se
samozřejmě vyloučit jistá fašizace společnosti tváří v tvář velkým hrozbám
současnosti, z čehož mohou chtít profitovat někteří politici tzv. hlavního
proudu. I takový plíživý fašismus může být nebezpečný, ale dokud nemá jasný
stranický domov v podobě silných parlamentních stran, nemůže se projevovat
otevřeně.
Novinky, 18.3.2016