Množí
se úvahy, že tradiční evropská levice je na odpis. Levicové strany ztrácejí v
„tekuté“ modernitě podporu tradičních skupin voličů, protože ty mizí. Navíc
nejsou schopné pružně reagovat na nové výzvy spojené s globalizací.
Mnozí
přední sociálně demokratičtí politici rezignovaně krčí rameny. Problémy
globalizovaného světa s jeho daňovými ráji, tlaky nadnárodních korporací,
úspěšnými útoky finančních trhů na celé státy a nerovnou soutěží evropských sociálních
států s novými „tygry“ prý nemají snadná řešení. To nejlepší, co prý může
levice dělat, je držet se při zemi a reagovat na témata, která vyvolávají obavy
či strach.
Potíž
je v tom, že „biopolitiku strachu“, jak esenci moderní politiky popisuje
kupříkladu Slavoj Žižek, dokážou lépe zvládat nejrůznější populistická či
extrémistická hnutí. Levice v soutěži s nimi bude ve světle svých
tradičních ideálů vypadat vždy méně věrohodně.
Tradiční
levice v Evropě si evropskou pravicí nejen nechala vnutit logiku
neoliberalismu, ale přijala i defenzivní postoje, které se snaží řešit globální
výzvy národními prostředky. Pro strany s historií i duchem
„internacionalismu“ je to ovšem cesta do pekel. Na předstírání, že globální
problémy vyřešíme intenzivnějším mícháním národní bramboračky, jsou
v politice dnes jiní borci.
Bylo
by opravdu nemožné, aby kupříkladu česká sociální demokracie po domluvě s nejbližšími
spojenci iniciovala evropský summit lídrů
demokratické levice s cílem najít jednotnou platformu v boji
s daňovými ráji, únikem zisků velkých korporací za hranice zemí, kde
podnikají, či s cílem hledat na řešení nerovností v Evropě jiné
recepty, než úsporná opatření německého střihu?
Jsme
sice ujišťováni, že představitelé evropské levice se o takových věcech baví, jenže z jejich diskuzí
nesměřují k voličům v národních státech žádné výstupy. Mnohem více
rezonují výzvy vzešlé z prostředí radikální levice na jihu Evropy, jako je
Demokracie v Evropě – hnutí 2025 bývalého řeckého ministra financí Janise
Varufakise.
Jinými
slovy: tradiční evropská levice buď uchopí nové globální výzvy „globálně“, tedy
společně na evropské úrovni, anebo je na čase začít pro ni psát nekrology.
Budou-li levicové strany pokračovat ve snahách chovat se převážně jen jako jakési
národní „odborové“ organizace sociálních skupin ohrožených a rozvrácených
globalizací, je jisté, že strach těchto
skupin lépe voličsky zužitkují populisté.
Levice
byla v dobách svých největších úspěchů reformní
hnutí. Reformní výzvy jsou v době globalizace jistě složitější, než byly
v dobách národního kapitalismu. Ale pokud levice nenabídne společný pozitivní reformní program ve
vztahu právě k těmto výzvám, ztratí význam.
Právo, 26.4.2016