Není jistě náhoda, že se připomínky téměř
každého významného výročí v českých zemích v posledních letech mění v kontroverze.
Několika jsme si jich užili i v posledních dnech.
Přispívá k tomu nepochybně
skutečnost, že české dějiny jsou protkány příliš mnoha zvraty v podobě
revolučních hnutí, válek a invazí, přičemž po každé takové události či etapě
historického vývoje se tak či onak přepisují. Zároveň chybí dostatek dlouhodobé
stability, který by umožnil, aby se to či ono vyprávění dějin stalo v podání
respektovaných elit obecně přijímaným.
Po téměř tisíc let byly české země navíc
součástí prostoru, v němž dominovali Němci, což vedlo k soupeřícím
„českým“ a „německým“ výkladům historie. „Českou“ verzi pak výrazně ovlivnila
doba národního obrození i doba první republiky a svérázným způsobem ji
poznamenala nejen 2. světová válka, ale i odsun Němců po ní.
Přičteme-li k tomu staleté sváření
„katolického“ a „husitského“ výkladu dějin, nebo „historický materialismus“
z doby komunistické vlády, který byl, pokud šlo o geopolitický étos, silně
protiněmecký a preferoval husitské tradice na úkor těch katolických, máme dnes
co do činění se skutečně matoucí mozaikou historických výkladů.
Chtělo by se věřit, že více než
čtvrtstoletí politické svobody, doprovázené demokratickou diskuzí, v tom
všem udělá jakýsi pořádek. Jenže politici dobře vědí, jaký má v našich poměrech
ten či onen výklad historie mobilizační potenciál, takže český politický
diskurz je prošpikován účelovými exkurzy do historie. Netřeba dodávat, že často
notně demagogickými.
V souboj alternativních výkladů
historie s destabilizujícími dopady na politiku i společnost se tak u nás
může změnit prezidentská volba, průjezd americké vojenské kolony, průjezd
ruských motorkářů, připomínka konce 2. světové války, a nově i 17. listopadu.
Nelze také pominout pokusy politiků
nějakým způsobem výklady historie „uzákonit“—od protiprávnosti komunistického
režimu, přes „lex Beneš“ až po „lex Havel“. Politická interpretace historie
hraje úlohu i v restitučních a lustračních zákonech. Dosavadním vrcholem byl
parlamentní výklad pojmu „totalitarismus“, když politici stvořili Ústav pro
studium totalitních režimů.
Kdo se v tom má vyznat? Není pak
divu, že i terezínská tryzna se může změnit v kontroverzi kvůli
politickému výkladu historie. A když přeci jen převáží ohledně nějaké
historické postavy či události jakýsi společenský konsensus, kupříkladu okolo
postavy Karla IV., pak se dost často takové oslavy mění v kýčovité
třeštění či téměř cimrmanologii, z nichž se „otec vlasti“ vynořuje jako
téměř pohádková postava.
Právo, 18.5.2016