Nedožité osmdesátiny Václava Havla jsou
příležitostí připomenout, že Havel jako jeden z prvních světových politiků
varoval už začátkem 90. let před negativními dopady ekonomické, technologické a
komunikační globalizace, pokud bude ponechána sama sobě. Dnes se tato jeho
varování ukazují jako téměř věštecká.
Havel opakovaně upozorňoval na rizika toho, co
nazýval „tupým samopohybem industriální civilizace“. Měl tím na mysli nejen nekontrolované
globální šíření technovědy, která se zrodila na Západě, ale i politicky
neregulované fungování „neviditelné ruky trhu“ v globálním měřítku.
Argumentoval, že pokud tento proces nebude
doprovázen politickou a morální odpovědností, může být nebezpečný do té míry,
že naší civilizaci hrozí sebezničením. Nabídka „globální“ odpovědnosti přitom
dle jeho soudu ležela především na bedrech Evropy, která západní modernitu
zplodila.
Mnohým zněly tyto Havlovy výzvy jako fráze. Někteří
komentátoři dokonce psali o intelektuálních večerníčcích pro znuděnou západní
společnost. Měli pravdu v tom, že Havel zůstal i v roli politika
především intelektuálem. Věřil, možná naivně, v moc slova, které si nakonec najde
svoje politické adresáty.
To, před čím opakovaně varoval a k čemu vyzýval,
ale pouhé „večerníčky“ bohužel nebyly. Zejména v posledním desetiletí jsme
svědky stále většího počtu globálních výzev a kalamit, které národní politika
už svými „lokálními“ prostředky není schopná řešit. V samotných národních
státech přitom převážila stále více zbyrokratizovaná „samozřejmost“ politického
a civilizačního provozu, před kterou Havel varoval už ve svém eseji Politika a
svědomí z roku 1984.
„Politiku“ do tohoto odlidštěného provozu, v němž
se tradiční politické strany jeví jako bezmocné a nudné, stále více vnášejí
populisté a autokraté, kteří slibují ráznou nápravu. Neslibují ovšem, jak si to
představoval Havel, že se pokusí ve spolupráci s politiky v jiných
zemích vytvořit globálně fungující systém politické správy, které by dostal
„tupý samopohyb“ globalizace pod kontrolu. Slibují, že se zabarikádují za
národními hranicemi a obnoví slávu národního státu–třeba i s pomocí vlády
silné ruky.
V tomto světě „bezmoci mocných“ rychle
narůstá frustrace „bezmocných“. A čím
bezmocnější tradiční politické strany a politici vůči globálnímu samopohybu
jsou, tím „šílenější“ jsou návrhy a prohlášení těch, kteří slibují „masám“ rychlou
nápravu. Havel by dnes nejspíš hlasitě varoval, že se nebezpečně přibližujeme
možnosti skutečného karambolu.
Právo, 5.10.2016