Při sledování nedávných i současných budovatelských
thrillerů v naší zemi, jako je šnečí tempo budování dálnic a železničních
koridorů, dostavba dálnice D8, oprava dálnice D1, dálniční obchvat Prahy, nebo
plány na prodloužení pražského metra, se lze jen těžko ubránit pocitu jisté
vděčnosti, že komunistický režim navzdory své politické obludnosti dokázal
postavit dálnici D1 a vybudovat základní trasy pražského metra.
Představme si, že by se dálnice D1 začala budovat po
roce 1989. Vypadalo by to s ní nepochybně v lepším případě jako dnes
s D8 (jejíž poslední úsek se možná s obrovským zpožděním nakonec v prosinci
otevře, možná ale ne), v horším případě jako s D3, s obchvatem Prahy,
nebo s rychlodráhou na pražské letiště.
Různí ministři dopravy by nám vysvětlovali, proč nelze
stavbu toho kterého úseku zahájit, nebo proč stavby stojí. Ekologické skupiny
by nepochybně úspěšně blokovaly stavbu D1 přes Vysočinu, protože ta je (na
rozdíl zřejmě od Alp, kudy vede několik dálnic) přeci zcela unikátním
ekosystémem.
Nemusely by se ale moc namáhat, protože stát by nejspíš
stejně nebyl schopen vykoupit potřebné pozemky. A pokud by se přeci jen
podařilo dostat celý projekt do stádia, v němž by se mohlo začít stavět,
nejspíš by se zjistilo, že mezitím přestala platit jakási ekologická povolení
Evropské unie a je třeba čekat léta na nová. Kdyby se nakonec něco přeci jen
vybudovalo, zjistilo by se záhy, že se povrch dálnice vydouvá nebo se její
okolí sesouvá.
Metro v Praze by se dnes skoro jistě nepostavilo
vůbec. Už jen návrh na budování tunelů pod historickým centrem města by vedl ke
kampani klubů pro Prahou starou, Prahu současnou, Prahu budoucí, Prahu krásnou,
Prahu prehistorickou, atd. Kdekoliv by se koplo, obsadili by staveniště na roky
okamžitě archeologové, protože střepy džbánku z 13. století se přeci
musejí řádně prozkoumat.
Celou stavbu si lze představit jako jakousi druhou
Blanku—s tím rozdílem, že se šíleně předražená Blanka nakonec přeci jen postavila,
protože nevede přes střed města. A pokud by stát celou stavbu zadal nějaké
zahraniční firmě, je téměř jisté, že by to dopadlo podobně jako s třináct
let trvající a nyní městem jednostranně ukončenou (a stále nedokončenou)
rekonstrukcí Hlavního nádraží v podání italské firmy Grandi Stazioni,
protože příslušné státní či městské orgány u nás nejsou schopny vykonávat
dozor.
Kdyby všechny tyto průtahy byly jen důsledkem toho, že
český stát—i 27 let po pádu bývalého režimu–prostě zatím neumí navigovat
v demokratickém prostředí (v němž z definice existuje mnoho různých úrovní
rozhodování a posuzování) s tím, že se to snad postupně naučí, ještě by se
šnečí tempo modernizace dopravní infrastruktury dalo snést. Ale problém se zdá
být hlubší.
A souvisí, zdá se, do jisté míry právě s režimem,
jehož zásluhou máme alespoň D1 a metro,
protože se s tím takříkajíc nepáral: když se rozhodl vybudovat metro,
přehradu, dálnici atd., tak je na povel z centra vybudoval—i když ne vždy
v nejlepší kvalitě. Jenže tento režim jako by také způsobil jakési
poranění české kolektivní duše.
Jsme navzdory demokratickým poměrům společnost
ustrašená, bytostně konzervativní, v níž vládne pocit, že každá větší
změna může být jen k horšímu. Nejlepší je status quo, může být vždy hůř.
Pokud jde o velké projekty, staví se tudíž primárně
jen to, co si silou velkých peněz prosadí obří nadnárodní korporace—tedy
většinou nevzhledné kancelářské budovy, továrny na zelené louce, nebo
logistická a distribuční centra okolo velkých měst. Obětí je naopak jakýkoliv
avantgardnější počin– zejména pokud má být financován z veřejných peněz. Buď
ho zablokují aktivisté z „estetických“ důvodů, anebo se postarají o jeho krach
politici, kteří se budou chtít třeba i přivazovat k bagrům.
Praha je toho všeho symbolem. To, že se ve svém centru
za poslední čtvrtstoletí změnila ve skanzen přemalovaný do podoby Disneylandu,
v němž se neprosadil ani v existujících prolukách téměř žádný odvážný
kus architektury, a že se v ní likvidují týmy odborníků, které přišly
s odvážnějšími myšlenkami na změny územního plánu, je výrazem nejen brutálního zákulisního
lobbingu i korupce, ale i nejistoty a strachu. A ten je u nás bohužel přítomen
i v politice a v reakcích na velké výzvy současnosti.
Novinky, 15.10.2016