Literární nobelovka za mír

Udělení Nobelovy ceny za literaturu americkému zpěvákovi
Bobu Dylanovi má zásadní politické konotace, ať už si je osmnáctičlenný výbor
Švédské akademie, která od roku 1901 cenu uděluje, přál nebo ne.

Lze je najít už ve skutečnosti, že Dylan, který byl
v minulosti několikrát na cenu navržen, ji opakovaně nedostal i proto, že
se Akademie v minulosti snažila vyhýbat politicky angažovaným autorům.

Právě úzkostlivá snaha vyhnout se zjevným politickým
interpretacím přitom paradoxně Nobelovu cenu za literaturu nejvíc
zpolitizovala. Přispěl k tomu ostatně sám Alfred Nobel svoji mlhavou
formulací, že cenu by měli dostávat autoři „nejvíce výjimečných děl
v ideálním směru“.

Interpretace formulky „v ideálním směru“ vedla (zejména
v napjatých mezinárodních situacích, kterých bylo ve 20. století nemálo) bohužel
často k ignorování autorů, kteří si podle mínění odborné veřejnosti cenu
zasloužili. Seznam velikánů světové literatury, kteří cenu nikdy nedostali, je
tak možná delší než seznam těch, kterým byla udělena.

Akademie několikrát přeskočila nominované autory, jejichž
ocenění mohlo vyvolat nepřátelské reakce nedemokratických režimů nebo dokonce
násilí fanatiků. Doplatil na to nejspíš i Hitlerův významný kritik Karel Čapek.
Podobně na tom byl dlouho kvůli strachu z reakce Sovětského svazu i Alexander
Solženicyn, který ovšem cenu nakonec po odkladech dostal. Jeden
z největších spisovatelů současnosti Salman Rushie, kterého odsoudil
Ajatolláh Chomejní klatbou k smrti za údajné zesměšnění proroka Mohameda
v románu Satanské verše, „nobelovku“ zřejmě nikdy nedostane.

Od roku 1986 se v udílení cen objevilo nové politikum.
Akademie se začala řídit heslem „literatura celého světa“, aby se zbavila
obvinění, že je příliš „eurocentrická“. Od té doby se coby laureáti střídají
autoři z různých kontinentů, což odsunulo na vedlejší kolej některé
známější adepty z euroatlantického prostoru.

Navíc se mezi laureáty začali objevovat více také
příslušníci menšin a  ženy. Když
v roce 1993 přišla v udělování cen podle nového klíče řada na Severní
Ameriku, dostala ji Afroameričanka Toni Morrisonová. To je nepochybně skvělá
spisovatelka, ale dodnes se občas připomíná, že tomu bylo na úkor slavnějších
spisovatelů, jako byli John Updike, Phillip Roth, William Styron či Robertson
Davies.

V cestě k udělení ceny Dylanovi stála i další překážka,
protože Akademie opakovaně pomíjela světoznámé autory, kteří patří k
popkultuře. Proti Dylanovi tak stála skutečnost, že coby především písničkář
nebyl v pravém slova smyslu nikdy literátem, a že byl navíc ikonou
popkultury. A coby světoznámý umělec patřil také ke skupince autorů, jako jsou
Milan Kundera, Phillip Roth, Ian McEwan nebo Julian Barnes, kteří jsou podle mnohých
odborníků považováni za příliš „úspěšné“ na to, aby je Akademie ocenila.

Mnozí Dylana coby případného laureáta tak už před několika
lety více méně odepsali. Nakonec cenu–vcelku překvapivě–dostal, přičemž i členové
Akademie jsou si jistě vědomi toho, že se v této souvislosti nabízí mnohem
více vysvětlení, než jen to oficiální, jež zní, že „vytvořil nová poetická
vyjádření v rámci velké americké písňové tradice.“

Což o to, jde nepochybně o pravdivé zhodnocení
Dylanova obrovského vlivu a jeho umělecké osobitosti, pro někoho geniality.
Jenže zároveň od Dylana nelze odpreparovat označení, jako jsou bojovník za
lidská práva, multikulturní liberál nebo mírový aktivista.

 A protože to vše stojí v ostrém kontrastu
vůči vzmáhající se vlně xenofobie a bigotnosti nejen ve Spojených státech, nese
s sebou Nobelova cena za literaturu udělená Dylanovi v roce 2016, kdy
se v samotných USA vede nesmiřitelný prezidentský souboj o jejích příští
tvář, nepochybně řadu politických podtextů.

A je zde ještě jeden významný podtext: Dylan je
umělecky i politicky nejvíc spjat s bojem Ameriky v šedesátých letech
minulého století za otevřenost, rasovou rovnost a mír. Reprezentoval to
nejlepší, s čím si zbytek světa USA dlouho spojoval. Spolu s mnoha dalšími
americkými umělci byl významným zdrojem „měkké síly“, kterou USA pozitivně oslovovaly
svět a kvůli které byly obdivovány.

Letošní Nobelova cena za literaturu tak do
jisté míry soutěží i s Nobelovou cenou za mír. Je chtě nechtě  připomínkou pozitivního a obdivovaného obrazu té
Ameriky, která k sobě přitahovala celý svět. A tedy i nepřímým odsudkem současného
vývoje v Americe–a potažmo na celém Západě.

Lidové noviny, 19.10.2016 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..